28.8. – Borülü Ashuu -Kulak Ashuu

Věděl sem, že vystoupat tenhle průsmyk bude kešu ořech, ale veřil sem si. Čistil sem zuby nad jediným potokem široko daleko v krajině nikoho, oči jsem pořád zabodával do dálky, kde se klikatila silnice do nebes … a pak jsem vyflustnul pastu a dal se do práce.
Tahle část země je odlehlá, pustá a potkat auto je spíš otázkou náhody. Přesto mě předjel ve stoupání zelený Nissan. Tři chlapi vevnitř , jen jsme se pozdravili. No v ostré kamenité zatáčce mne najednou čekali. Vypnuty motor, jeden s dalekohledem na skále a dva rovnou ke mne:
Odkud si a kam jedes?…..na což byla lehká odpoveď. Dokonce jsem zabodoval vtipem, že jedu ”logicky nahoru”, což ze mě na krátký moment udělalo toho chytřejšího.
Jsi sám? Kolik stojí takové kolo?…
A to už sem byl nervózní. Tak mě napadlo to pojistit.
Nejsem sám, ješte jede se mnou kluk s holkou z Germánie. Ale jsou někde za mnou.
Pozdravili, sedli do auta a davaj. Nasadil sem do uši Cimrmana a dal se znovu do roboty, no o dvě zatáčky výše čekali znovu. A prý se divají dalekohledem do udolí a nikde žádné další cyklisty nevidí. Snažil sem se vtipkovat, že je to kluk s holkou a že buhví co po ránu – mají ještě na plánu
Začal sem být prudce nervózní a zapsal si raději značku auta 297AC za uši. Bylo vtipné říct si: Ujedu jim! Ale do prdele kam. Blížil sem se ke třem tisícům a cesta šla nahoru od zatáčky k zatáčce. V tom jsem ale uviděl v jedné serpentýně obří balvan a tak jsem zajel za něj a lehl si i s kolem. Důležité věci schoval do batohu a pas a peníze dal za gumu od kraťasů. Slyšel sem jak Nissan drtí kamení směrem nahoru a modlil se, aby proletěl zatáčkou a byl od všeho pokoj.
Zastavili ale těsně před balvanem, vypnuli motor a vylezli na šutr i s dalekohledem. V tu chvíli mě měli pod sebou a horko těžko přemýšleli, proč se tam kurva valím. Vypadalo to jako když seru s výhledem.
Dívám se, kde jsou ti moji kamarádi…..říkám vyplašeně
To my taky. Odpověděli.
Musí tu být každou chvilku ,.. jistil sem se záchranou lží.
Dal jsem jim každému po českém bonbonu a sednul znovu na kolo. V duchu se mi honilo, kterak budou večer u piva říkat: Tohle byl vole první turista, kterej nám dal před zamordováním ještě kokina. Škoda ho!
Předjeli mě a čekali s otevřenou kapotou dvě zatáčky pod vrcholem.
Dej nám vodu. Máš dvě flašky..
Já vím, ale budu je potřebovat.
Je tam dál řeka, nabereš si.
Chtě nechtě sem jim vodu dal. Nalili ji do chladiče a permanentně přitom hleděli dalekohledem do udolí, přičemž si vykládali kyrgyzsky asi vtipy na můj účet….
Je horko, co máš v těch brašnách. Máš jídlo?
A tak jsem ukrojil po kousku sýra s chlebem a odpovídal na otázky, kolik si v Česku vydělám a kolik u nich utratím..
Zvedl jsem raději ruku na pozdrav a jal se dorazit vrchol. Měl sem z toho po náladě, protože sem věděl, že je budu mít v zádech celou vrcholovou cestu a že na mě mají spadeno.
Ale v průběhu dne se to nějak rozleželo. Cesta totiž byla tak náročná, že měl sem v hlavě pouze plán přežít, někam dojet a nespustit přitom oči z té okolní nádhery.
K večeru, když už jsem stoupal na druhý průsmyk mě předjelo rozbité audi a v tom duplo na brzdy. K mému úleku z něj vystoupil onen řidič z Nissanu.
Už sem nevěřil, že tě potkám, povídá. Vezu ti chleba a vodu. Nissan se pokazil, ale díky tvoji vodě jsme alespoň sjeli dolů a mohli vyměnit auto. Ještě jednou moc díky.
Jo a celou cestu hledáme ty tvoje dva Němce. Chtěl sem je naložit a odvézt za tebou. Ale nikde nikdo a ani pastevci je neviděli… Tak kde tedy jsou?
Nevím, odpověděl sem s vědomím, že tohle bude pro místní doživotní záhada