Ráno nebylo po sličné krasavici ani stopy. Bylo to na ni možná ještě příliš brzy, když drhl sem svoje zuby a balil pelech. Bylo prosluněné ráno, vzduch voněl po dešti a krajina čarovala. Blížil se jeden z milníků cesty – vrchol Blaník. Nechtěně sem si popletl, že onen kultovní kopec je součástí městečka Votice, ale ouhááá. Votice mají vůkol fůru pahrbků, ale žádný z nich nebyl Blaník. Možná pro urychlení směrem k cíli, podal sem si žádost na klobásu s čočkou už v deset dopoledne a mlásknul to najednou na Votickém náměstí. Pro jistotu sem to zazdil kávou a jako poklop vložil vanilkovou. S tělem to škublo, ale místo k Blaníku se moje ostatky zavezly do nejbližšího křoví za město. Cestu k posvátné hoře prostě uspěchat nešlo ani za pomoci podpůrných prostředků.
Z dálky viditelná hora mi udělala radost. Vždycky mi udělá radost něco, na co se tolik těším a pak je to najednou na dosah. Byl nádherný den a moje cesta mi vyloupla nádherný pohled na horu i přilehlé Louňovice z lavičky.
O Blaníku mám více informací od Járy Cimrmana, než ze samotné Wikipedie. Fakt, že národ se upíná k Blaníku v dobách temných je prokazatelný. Spící vojsko uvnitř hory, připravené vyrazit na pomoc, až bude národu nejhůře je jakousi jistotou, že na “to” nebudeme sami. A jak říká sám génius Jára, “..tím že blaničtí doposud nevyjeli, nechává lidi ve strachu a nejistotě, že nejhůř ještě nebylo a že to teprve příjde:-). Já osobně si z legend o Blaníku vytáhl pověst, že se tam mění i hovno ve zlato. Škoda jen, že klobása i s čočkou už ležela u Votic. Bylo mojí povinností, poslechnout si tedy, jestli z nitra hory neuslyším burácení, šikování, povely a marš….Pro klid duše a klid všech mohl sem zaznamenat, že z nitra lezlo akoráte ticho jako z hrobu. Ještě že tak! Ovšem, beru v potaz i možnost, že uvnitř Blaníku platí karanténa a pravidla jako všude jinde..
Uklidněn stavem vojska, natočil sem buzolu na Čechtice a poté Píšť. Přes Želivku tam totiž smaží auta po D1, aniž by řidiči věděli, že si to šmarují po unikátním dvojitém Vojslavickém mostě. Slyšel sem, ale neviděl sem. A bylo tedy nutné, došlapat se k vidění. Cesta to byla nahoru a dolů, u Píště sem konečně přetnul dálnici a pak počalo padání někam do hlubin,…zatáčka a najednou fáááákt! Nad hlavou most a já o patro níže, taktéž na mostě. Původně sem si myslel, že projektanti a stavitelé byli tak unavení, že si nevšimli, že už tam most mají a stavěli pořád dokola. No poté jsem raději vytáhl chytrý fón a zjistil že můj most stavěl Hitler, most vrchní soudruzi. Což je skoro stejně srozumitelné, ale mě to stačilo.
Večer se blížil rychleji než sem čekal a jistota deště taky. Proletěl sem Humpolcem a zabodnul prst k rybníku za městem. Náhoda mne ale protáhla městem kolem bájného motorkářského seřadiště a hotelu s názvem Doupě. Pár hromotluků sedělo venku a pilo točené pivo z masivních sklenic. Mávnul sem na pozdrav, ovšem moje orgány přestaly reagovat na pohyb dopředu a ruce zmáčkly brzdy. V mapě sem lovil vzdálenost k potencionálnímu noclehu, no mozek svíral hlavu výkřikem “vrať se, vrať se…jedno pivo! OK! Jedno pivo a než příjde noc, dorazím k rybníku. To stihnu.
Optal sem se slušně na jedno točené a čtveřice hrající karty mi posunula židli pravíce “sedni, tady máš pivo a vychladni….spát budeš tady”. Celý večer si dělali prču z mého výrazu když sem projížděl a viděl točené pivo. Při hře v karty prý jednomyslně pronesli “ten se do dvou minut vrátí”. No a já byl zpátky do minuty. Z jednoho piva byly dvě a tři a čtyři,,,a fůra povídání. Začalo moje přátelství s guru podniku Milanem a Vlastičkou. Když ulehal sem do motorkářských peřin na pokoji a protáhl předtím svoje tělo konečně teplou vodou, dal sem si slib, že stanu li se jednou motorkářem – tak přesně kvůli takovým lidem a takovým místům…
Jan S.
Opět krásné fotky..a hlavně výlet..pěkně jsem se při čtení na noční pobavil a zasnil..třeba jak jsme se před pár lety mohli tři chlapi navzájem ztratit při cestě z hospody v Píšti ke stanu, který stál pod mostem..a našli jsme se až k ránu a všichni se obviňovali, který z nás za to může..Pivu a kolu zdar!