Milanův MotoHostel alias Doupě mělo k dokonalosti laděné pokoje. Dvoupatrové postele pro ostré chlapíky, adekvátní dekorace a hlavně HLAVNĚ pokoje bez oken. Tudíž absolutní ticho a tma. Vražedná kombinace, kterou nabízí snad jedině francouzská síť hotelů F1, kde se mi mnohokrát stalo, že lapal sem ráno po vypínači a zděšeně pak zjistil, že dospal sem oběda. Jestě vetší překvapení mne ale čekalo, když vylezl sem z pelechu a nakonec i hostelu na dvůr. Pódium, venkovní bary, dekorace, cetky, radost a nadšení na každém centimetru plochy. Člověk nevěděl, kam nasměrovat dřív oči. U ranní kávy navíc Milan odmítl peníze s ujištěním, že se stejně potkáme a že je jedno, jestli člověk sedlá motorku nebo Salsu. Důležitá je láska k životu a vůně svobody v luftě. Genius Loci tohohle místa je závisti hodný, stejně jako vůle majitelů….
Po nočních deštích se nejevilo rozumné toulat se po polních a lesních cestách a tak na radu motorkářů zůstal sem na asfaltu, neboť provoz byl méně, než minimální. Tak jako tak, cesta přes Vysočinu a kopce přiváděla občas k šílenství. Hodně z oněch cest, jsem znal z pracovních toulek. No tenkrát pracovně jízda v dodávce nedala pocitu jízdy nahoru a dolů. Na Vysočině snad není rovného místa. No vždyť je to vysočina. Prosmýkl jsem se Polnou a Bobrovou a šněroval si to údolím k Pernštejnu. Parkoviště pod hradem fungovalo k radosti. Nechal sem si natočit dvě piva, a mžoural do pohasínajícího slunce v radosti. Bylo mi jasné, že už jsem na skoro domovské půdě a že moc nového mne nepřekvapí. Společně s výletem končilo i čtení audioknihy: Ozzy Osourne – Můj život. Ozzy si tak vlastně nepřímo se mnou projel republiku a občas mne vytáhl z bryndy a apatie, scénami z jeho rockového života, které by snad normální smrtelník ani nepřežil.
K večeru dosvištělo moje kolo do Lomnice a nebylo pochyb, že buď najdu místo na spaní tam, nebo nikde. Cedule “hřiště”, mě nasměrovala lesní cestou. No na hřišti se potulovala fůra připitých pablbů a tak jsem se vrátil k nedaleké ceduli, která oznamovala: Hamburgery a pivo. Mince na mojí straně se otočila rubem nahoru a praštil sem s kolem s objednávkou na burger. Majitel mi jej přinesl i s patnáctkou pivem. Prý se to k sobě hodí. Na můj dotaz, zda li se na hřišti dá spát jen stroze odvětil : Nevím pane, já spávám doma…A tak jsme se do té chutné radosti zakousnul s vědomím, že pustil sem si spaní za hranu a že bude těžké dohnat čas.
Na hřiště sem se vrátil skoro potmě. Vybudoval sem si ze střídačky místního FC dokonalou skrýš, neboť sem ji kvůli dešti zakryl svojí celtou a ulehl pak na lavičku, tvořenou pouze ze tří desek – snad z důvodu, aby fotbalistům lépe odvětrávala řiť. Ve spojení fotbal – burger – pivo jsem usnul jako mimino, byť mi déšť bubnoval na ubytovnu..
