A pršelo v noci a pršelo. A na mně ne a na mně ne. Tulil sem sám sebe ve spacáčku a kdyby neržal hřebec na protější louce, asi bych se tulil do nekonečna. Počasí zrovna neservírovalo na svatostánek, ale já byl přesvědčený, že mě nic nerozhodí a že do toho vlítnu po hlavě. Moje buzola ukazovala směrem na Brdy a já ukrajoval z posledních liduprázdných vesnic před vstupem do bývalé vojenské říše
Někde v podvědomí, vypěstoval sem si k téhle vrchovině odstup a respekt. Kdysi striktně vojenské zakázané území nahlodávalo zvědavost širokého spektra, Prý je v Brdech zlato! Prý jsou v Brdech vlci! Prý jsou v Brdech bunkry pro atomové šípy! Jáááj, záhadami propletené území to je. Brdy se nakonec k radosti všech čundráků otevřely před pár lety pro veřejnost s velkou pompou a ona velká pompa zase splaskla. Prý je to tuze rozlehlé,…a bez hospod a hotelů a penzionů. A cesty po vojácích jen rovně a rovně. Nic a prd, byť je Praha na dostřel.
Tak jako tak, zavolal sem pro jistotu ženě přímo na vstupu do rajského prostředí, že nevím zda-li budu mít signál. A že vůbec nevím jak se tam pojede po nočních deštích atd…Jako bych vstupoval Drákulovi do karavanu. Když jsem pak po nějaké chvíli dojel k Padrťským rybníkům, byl jsem uchvácen nádherou prostředí. Pár čundráků s krosnami polehávalo u vody a očividně se v Brdech schovávali před bláznivostí světa. A vůbec se jim nedivím. Brdy si zaslouží samostatný výlet na delší dobu, než je objeví docent Globalikzátor a zešrotuje je do rekreační kuličky.
Za Rožmitálem, který mi naservíroval polystyren menu: boloňské špagety, které v Bologni nikdy nebyly se moje buzola zaměřila na Tochovice. Hluboké bádání mě tam nasměrovalo v pokušení, objevit prastarou železniční trať Tochovice – Orlík. Tato trať byla zbudována speciálně pro dovoz materiálu k stavbě přehrady, neboť původní počet aut vozících materiál se blížil kolapsu. Trať je na Mapách.cz viditelná, no nikterak značená. Tudíž křoví. Přesto sem věřil, že těch dvacet kilometrů musí mít ještě nějakou fazónu a dle informací se na ní scházejí každý rok fandové všehomíra. Trať je dokonce známá i z filmu Zbraně pro Prahu, díky kultovní srážce vlaku odbojářů s nacistickým vopruzem. Já sám si pamatuji tuhle scénu, kterak sem vždy zatínal pěstičky a přál wehrmachtu zkázu a popel.
A Mapy.cz nelhaly. Křoví. Někde se to ještě projet dalo, ovšem při počtu klíšťat na decimetr čtverečný bych se na Zbraně pro Prahu tak vyjebal. Lemoval sem tedy trať zvenčí, až na hráz Orlíku a znovu si osvěžil, jak mohutné že to dílo je. A toho betóónu!
Za pršení a nepršení jsem se nasměroval na klidnou noc do Vysokého Chlumce. Přitahoval mně jak zámek – tedy jakási jistota turistického přístřešku, tak i místní pivovar Lobkowitz. Kde je pivovar, tam je taky přístřešek. Tolik mé domněnky. Realita byla totiž úplně jiná a přístřeškové lobby se v Chlumci nekonalo. Muž venčící dítě mi při začínajícím dešti řekl, že o žádném přístřešku neví, o ubytovaní jakbysmet a o tribunách na fotbalovém hřišti nikdy neslyšel. Chudák!
Našel sem tedy s obtížemi hřiště a naštěstí i střechu. Srazil sem k sobě lavice, vytvořil pelech a zažehl sporák. To vše za silného deště, který si to bušil všude okolo, ale u mně v pelechu byly souchotě. Tím nejmilejším z podvečera, byla slečna z domu č.15, který sousedil s hřištěm. Slečna měla okno z kuchyně přímo směrem ke kuchyni mé a naše pohledy se tu a tam střetly. Bylo na ní vidět, že si absolutně neví rady, co se mnou udělat, jestli někomu zavolat, že tam možná budu spát, a že sem možná sériový vrah Karel…A občas dokonce zhasla světla a pozorovala mně ve tmě…Nebudu zapírat. I já se občas čučnul dalekohledem:-)…až do usnutí. Dobrou….
Ale před usnutím si ještě v hlavě přehraji onu scénu srážky vlaků u Tochovic:-)
