Bishkek – Karakol
Sedíc v pojízdné plechové rakvi, plné podřimujících mrtvol, zírám přes rozbité okno na jezero Issyk Kul a pohoří Ťian Shan za ním.
Kromě třesu, nevolnosti, žízně a bledosti, není jediné známky po včerejší zapíjené s Emilem. Koupil sem dvoulitr silného piva za bratru 21 korun a postavil ho na stůl před Emila. Ten vyřizoval pracovní telefony, při kterých nám oběma doléval do plna. Letmou gestikulací mi pak naznačil, ať jdu koupit další – tak jsem dotáhnul z večerky rovnou 6 litrů, abychom při konverzaci neuschnuli :). Ve dvě ráno jsem šel doprovodit Emila do jeho bytu a vzal sebou i krabici od kola, která u něj přečká do mého návratu. Emil mne pak šel na oplátku doprovodit zpět k mému ubytovaní a já mu tam nabídnul, že jej klidně doprovodím na oplatku zase k němu …. a tak jsme to mohli dělat navěky 🙂
Ale přišlo bolavé ráno a s ním můj odjezd na automobilnij vagzal. Sehnat autobus, který by odvezl mne i s kolem do Karakolu bylo zprvu nad lidské síly. Stál jsem v kruhu šoférů všech záhadně pojízdných a rozbitých minibusů a sledoval jak se překřikují, kdo že mě odveze. Kyrgyz dokáže odvézt v dodávce i koně, tak proč ne kolo. A tak jsem narval za asistence deseti chlapu kolo do zadní části rozbitého mercedesu, nechal ho zaskládat kufry a taškami a pomodlil se.
Před odjezdem jsem poprvé navštívil veřejnou toaletu a po chvilce snažení raději vše spolknul. Turecké záchody, oddělené jen nízkou zídkou a dveře do pasu mi vzaly chuť na všechno. Když sem při pokusu zjistil, že se chlapi opírají o dvířka, v klidu kouří a čekají až dotlačím – bylo vymalováno a počkám se vším, až budu doma.
Šestihodinová cesta do Karakolu by vydala na román. A to že žiju, bylo jen v rukou božích. Já vlastně už nic proti D1 nemám. Posledních pár kilometrů jsme už jeli jen v bahně a když sem vyložil své kolo, seběhlo se půl města volajíce “ charošij málčik … a plácali mě po zádech. Je to tady silnější než já:)
