..stylu cestování se neubráníte tomu, že některé dny budou ploché, liché a k ničemu. Můžete si hrát na stoupence budhismu, hinduismu, faraona i šivu, ale kde nic není – ani smrt nebere. A většinou za to může fádní krajina, špatně zvolena etapa a nejvíce počasí. Kdybych byl přímý, tak prohlásím, že světlým okamžikem dnešního dne bylo, kterak sem se vysral sedlákovi na poli. Jinak totiž vidím v hemisféře vzpomínek jen déšť a déšť a vodu a zimu a mokro v botách. Schovával jsem se před deštěm v Udine kde se dalo, ale bylo jasné, že tentokráte to déšť vyhraje. Město žilo vzpomínkovou akcí pro veterány z války. A že jich přijelo. Dědečci si oprášili medaile a výložky, nažehlili puky na kalhotách, utáhli endoprotézy a vyrazili do ulic pochodovat. A byla to radost. Déšť jim vůbec nevadil. Zpívali si hymnu a popíjeli jako tenkrát. To já byl na druhé straně barikády. Trčel jsem již šest hodin ve městě, střídal jsem kavárny a hledal jsem na meteosatu jediné místo na světě, kde nebude pršet. Můj meteosat na tuto otázku odpovídal roboticky “nerozumím zadání”. Zkusil sem tedy ve tři hodiny vyrazit z města, ale po půl hodině jsem byl durchum a durch. Pokořen jsem se vrátil do mesta a usoudil, že ujet v tomhle 80km na hranici s Rakouskem je pitomost. Pokorně jsem vyrazil v lijáku na nádraží a zakoupil lístek do rakouského Villachu. Adieu Itálie, po pěti dnech v dešti tě opouštím. Uvidíme, co přichystá soused rakušák. A soused rakušák se blýsknul!! Šest stupňů a trvalý déšť. V dešti jsem dojel k zavřené hospodě u jezera a ulehnul na stůl. Normálně by bylo místo mě na stole deset tupláků a hlava na hlavě, ale v šesti stupních šli Rakušáci asi shánět uhlí. Jak říkal pantáta voják v Udine; “to sis vybral špatnou dobu na courání na kole, mladej… tohle je nejškaredší začátek léta od války”!!
