..mezi řečí a čuměním na fotbal, zeptal jsem se svých hostitelů, zda-li neví v kolik přijdou řemeslníci ráno pokračovat na stavbě tenisové haly alias mého noclehu. Otázka je pobavila a shodli se, že v takové slotě nebude Ital dělat buď vůbec, nebo až po kávě v deset. Já pro jistotu ale vstal před osmou. Celou noc bil vichr a liják do stěn haly a já se tetelil radostí ze sucha. Nakouknul sem ven, pršelo pořád, proto jsem čůral z haly až ven, využívaje síly proudu. Když jsem oklepal a zastrčil – hala byla plná udivených dělníků. Šok pro ně, stejně jako pro mě. Většina mluvila rumunsky, tudíž bylo zbytečné čekat Itala v deset. Dělali jsme navzájem, že se nevidíme a bylo to úsměvné. Představa, že přijdu ráno do své práce a tam bude ležet Turek v houpací síti, je nad obecné chápaní! Raději jsem se přesunul na nádraží očekavajíce vlak do Milána. Mistní chodili v zimních bundách a čepicich a přivodili mi tak depresi z pocitu, že jsem na cestě skoro rok. Megaobrovské Miláno mi mohlo repete políbit řiť. Hledal jsem jediný vlak, který mě odveze někam, kde je alespoň zataženo, ale neprší. Meteosat opětovně vybral oblast Veneto a Benátky. Koupil jsem tedy lístek zrovna ve chvili, kdy Milano postihlo takové krupobití, že do nádražní haly muselo přijet komando se shrnováky a uklízet. Většina z komanda byla černé pleti a bylo znát, že vše vidí prvně a nevědí, jestli hrnout kroupy na shrnováky, nebo naopak. Na trase za sluncem jsem zastavil ve Veroně a to z jediného důvodu. Chtěl jsem patřit mezi ty, kteří viděli Juliin balkón, odkud ukazovala svůj prostředníček Romeovi. A byla to chyba. Ne ten prostředníček, ale celá Verona. Sama o sobě patři mezi nejkrásnější města co jsem viděl. Ale zároveň se mnou přijel i déšť a stotisíc turistů z NDR. A ti všichni, včetně deště chtěli vidět ten sámý balkón. Jak jsem pochopil, na balkón můžete za finanční obnos vzít i partnera či partnerku a za ohromného sborového ” oohhhh yeeeessss uuuaaa” se třeba políbit, zatímco si vás zezdola všichni fotí. Otřásla mnou zima při představě, kterak mám fotku, kde se na balkoně líbá vypasený Jürgen se zrzavou Heidi. Součástí onoho mista je i monstrózní graffity zeď, plná milostných vzkazů. Chtěl jsem na ni napsat “miluji tuňáka v majonéze”, ale moji fixu zeď nebrala. Úplně promočený jsem na poslední chvili skočil do spoje na Benátky. A chvíli po odjezdu začaly se dít věci. Regio vlaky v Itálii mají snad kilometr a průvodčí mě s kolem vždy posílá do vagónu posledního, neboli až na konec světa. Kolo má v samostatné místnosti své místo a já sedím ve vagónu většinou sám. Ovšem najednou přišli dva zcela černí krasavci se zlatem na krku i v zubech a po chvili přistoupila zvláštní parta nedobrých kocourů. Nezávisle všichni vstali a šli do místnosti s mým kolem. Jelikož sem tam neviděl a neměl jsem už co si nervozitou kousat, vstal jsem a šel mezi ně, abych v tu ránu pochopil, že se v posledním vagónu prodávají drogy. Všichni zůstali opaření co tam dělám a já už nemohl couvnout, tak jsem ukázal na kolo a šel si vzít salám z brašny. Odmítnul jsem ale od kola odejít, tak jsem si tam sednul na zem a žral salám, zatímco přicházeli další kunšavti a nevěřícně zírali. Čekal jsem, kdy někdo přijde ke mně a zeptá se “po kolika máš dvacet deka” 🙂 ja prostě od kola a od dcerky nikdy neodejdu!! Déšť jsem samozřejmě přivezl i do Benátek. Byl jsem jediný, kdo šel místo do města – z města. Potřeboval jsem okamžitě převoz na poloostrov Punta Sabioni, což byla nejrychlejší volba jak vypadnout z tohohle turistického pekla. Loď mě přivezla těsně před devátou a nad mořem a Benátkami se schylovalo snad k největší smršti století. Došlo mi, že jestli nenajdu spaní do půl hodiny bude zle. Čtyři kempy mě odmítly z důvodu, že na jednu noc je málo. Pátý se slitoval, ale naúčtoval si patnáct euro. Navíc euro za dobití mobilu, euro za sprchu, a tři eura za wifi. Myslel sem, ze se jim tam rozpláču. Vzal sem si minutu na rozmyšlenou a pozoroval blesky na obloze. O.K – dám vám patnáct euro, nic víc nechci. Nesnáším tenhle okruh kolem Benátek do padesáti kilometrů a třetího pokolení. Všivá vychcaná rasa… Dobrou noc z kempu, kde se mluví jen německy! Heil !!!
