Vyrazil jsem z překrásné zahrady od Metti a Malcolma a užíval si narodniho svatku Waitangi Day v mistnim městském parku. Byt jde o takřka nejdulezitejsi datum zdejsi historie kdy 1840 podepsali zastupci domorodych Maorů dohodu o absolutni suverenitě britske koruny – v parku převládala na oslavách jen jedna cast publika. A věru, ze Maoři umi slavit pekelně. Ostatně, kdyz podepíšete dohodu, která vás takřka zbaví práv a necháte si poté do svého ráje, kde jste doposud žili ve shodě s přírodou přivandrovat britske imperium, ktere jako dárek přiveze tyfus, alkohol, silu peněz a hlavně pily na vykácení lesů, mate chuť se uchlastat v tenhle den rok co rok.
Večer jsem světe div se, sehnal ubytovani v ještě nadhernejsi zahradě, na farmě u Peta a Jill. Pete ktery mne potkal cestou mi jen napsal, přijeď přespat a přivez dva litry mlíka s modrým vrškem. A bylo to spani jako v ráji. Druhý den jsem u kavy objevil na mapě jen par kilometru vzdálené misto nazvané Mirek Smisek Museum. “Hej, Pete-to zni jako české jmeno”?! A Pete vytřeštil oči s informaci, ze MirekSmíšek byl mistni lokální starousedlik a emigrant, ktery tady postavil dechberouci pece na keramiku a stal se legendou. Kdyz po jeho nedávné smrti mela vest pres jeho pozemek dalnice, mistni se rozhodli jeho dum i pece rozebrat a kus po kusu znovu postavit v nedalekém lese. A navic po něm pojmenovali i zdejší vlakovou zastavku. Wikipedia mi pak oznámila, ze Mirek to dotáhl na Řad britského imperia a Řád Bílého Lva za zásluhy o dobré jmeno republiky. Doprdele, jak je možný, ze vim kdo je Michal David, nebo Vémola, ale jméno Smišek mam vypnutý?
Dojel jsem kostrbatě podel Tasmanskeho moře do finalniho města Severniho ostrova-Wellingtonu. Ubytoval se v odporném hotelu na dvě noci, abych naladil svoje tělo na trajekt, který mne převeze na ostrov Jižní, čili na dobrodrůžo numero due! Navštívil jsem zdejší úchvatné muzeum, ktere mi jen potvrdilo, kterak byli domorodí Maoři sobestacny narod a jak můžou byt anglicani radi, že tenkrát nevzali mistni válečnici oštěpy do ruky a nehnali je s fackama pryč. Navic mi Wellington a osud přidělil na pokoj skvělou holčinu Kačku z Budějic, která to tady brázdí uz pres rok. A tak jsem mohl mít konečně po nějaké době u jidla a flašky vina pocit, ze jsem skoro doma
