..tak tenhle Arlen byl kluk k nezaplacení. Utíkal přede mnou a pořád něco hulákal kyrgyzsky, aby mě pak dovedl na posvátné místo mezi dvě vrby. Slunce zapadalo, já si vařil kafe a Arlen se ode mne nehnul ani na krok. Vše co sem vzal do ruky, vzal poté i on. Bylo fakt k smíchu, že na mě mluvil pouze kyrgyzsky, ale furt. V kyrgyzštině se člověk neopře o jediný bod. Je to jazyk podobný chrčení, vrčení a padaní kýble ze schodů do sklepa. Arlen si po chvíli, za pomoc se stavěním stanu a přípravě spaní vysloužil odznak a bonbóny. Bylo mi jasné, že jsem se pro něj stal prázdninovým hrdinou, štěstím a mantrou a že až půjde poprvé do školy, tak o tom záhadně páchnoucím chlapovi, co pije kafe a má u sebe fůru zajímavých věcí, bude vykládat každému spolužákovi třikrát. S padající zimou vypadl i Arlen a já se mohl jít konečně vykáknout do chraští. Celou dobu jsem to v sobě dusil, neboť mi bylo jasné, že Arlen bude ležet pode mnou a zkoumat, jestli mi amerikánci máme všechno jako oni.
Arlen na sebe ale nenechal dlouho čekat. Přijel za krátkou chvíli na oslu a přivezl mi dvě pera z orla, jako dárek. Navíc jsem mohl poprvé v životě osedlat tohle chlupaté Maserati i já a fakt nechápu, co na jízdě na téhle ječící flundře místní mají. Arlen poté nasedl na zakrnělou herku a odjel pro otce, který se značně nadraný vracel domu s dalšími kumpány ze sečení trávy.
Po návratu jsem udělal poslední kontrolu před spaním a stuhnul sem. Satelitní Mesenger Spot byl v tahu. Křičel sem nahlas Kurvaa a převrátil stan vzhůru nohama. Bylo ale jasné, že jsem ho měl v boční kapse batohu a posílal jsem svoji polohu domů před hodinou. Na 100% v tom musel jet Arlen.
I urgentně sem volal domů a žhavil drát Pajině, aby mi poslala poslední polohu Spotu. Po chvíli mi přišla zpráva, že poslední pozice je přesně místo u řeky. Bylo jasné že když není Spot tam, bude v Arlenově kapse. Vypil jsem pivo na kuráž a s čelovkou na hlavě vyrazil k Arlenovi domů. V domě bylo snad patnáct lidí plus jeden Arlen. Pozvali mě na čaj, dali mi vodku a já se jim usměvně snažil vysvětlit, že mi chybí Spot. Už v téhle chvíli mě mohli zabít a sežrat, protože vysvětlovat někomu kdo umí jen kyrgyzsky a za největší úkaz techniky řadí natahovací kukačky a stěrače u auta, byla fáze komunikace o Spotu na další flašku vodky.
Naštestí jeden pochopil, já mu Spot na obrázku ukázal a on spustil na Arlena. Chlapec rezolutně kroutil hlavou a do zásahu se díky vodce přidávali i ti, kteří doposud spali. Bylo mi jasné, že přijít k někomu na návstěvu a obvinit jim bez důkazu syna by v Americe končilo před soudem, v Česku bych dostal na hubu a tady mě možná hodí prasatům. Přesto otec rodiny řekl ”počkáme do rána a budeme to všichni hledat…” jelikož byla na stole další flaška, bylo mi jasné že výraz ráno, bude mít jiný charakter.
Jako opařený jsem po šesté ráno zaslechl zpěv a když sem otevřel stan, deset lidí, včetně Arlena chodilo po noční bouřce po louce, zpívali si a hledali můj Spot. Přidal jsem se tedy k nim, ale věděl sem, že jakékoliv hledání je zbytečné. Zavolal sem Arlena a znovu se jej přede všemi zeptal. Vzal si to? Ne! Byla jasná odpověď. Arlene, chceš za to peníze? Když to vratíš? Ne, nemám to… a odešel. Bylo mi ho lito.
Přišla poslední šance. Na louce jsem zavolal chlapy a pokusil se jim vysvětlit, že je na Spotu tlačítko SOS a že pokud tlačítko Arlen zmáčkne, tak veškerý výjezd záchranářů budou platit oni. Navíc jsem jim ukázal fotky z večera, kde je vidět Arlen, jak stojí u batohu.
V tu chvíli se otec naštval, praštil holí a šel za Arlenem domů. Deset minut se nic nedělo, já si balil stan a pojednou vidím, jak si to po louce šine táta a v ruce má Spot.
kurvaaaaaaa!!! Křičel sem stěstím. Oba jsme se snad minutu objímali. Pořád opakoval: Promiň Pavle, promiň …. Arlen si prý myslel, že je to blikající hračka a pak to raději schoval do chlíva…”
Pozvali mě poté na velkou snídani, což znamená, že dali na stůl marmeládu. Jediný kdo u stolu chyběl byl Arlen. Musel za trest pást ovce.
Přesto jsme si na dálku při odjezdu zamávali. Cítil sem úlevu. To co Arlen, by udělalo 99% děti a navíc je to zvídavej kluk.
Nemůžu si ale odpustit, že jsem se možná v noci těšil na to, co by se stalo, kdyby ten rošťák to tlačítko SOS fakt zmáčknul 🙂
