Kochkor – Tolmok
Prudký liják bušil na střechu ubytování, které jsem si milerád zaplatil i se snídaní. Neváhal jsem pro tohle mazlení se v peřinách obětovat poplatek 170 korun. Stan a věci z minulého večera jsem měl ráno usušené v mistní garáži a slunce bylo na obloze svěží, jako by v noci žádná průtrž ani nebyla. U snídaně přisedlo ještě pár němců, kteří se zde lečí už čtvrtým dnem z brutalní kyrgyzské sračky numero úno. Dnes už vypadali lépe, ale včera jsem jim některé příběhy musel vykládat na víckrát, protože mi pořád odbíhali na hajzlíky. Popravdě, s tím co tu žeru a piju bych se nedivil, kdybych se co nevidět zapojil do fronty.
Vyrazil jsem tedy hned z rána do hor k jezeru Song Köl. Jednomu z diamantů Kyrgyzstánu. Cesta po šotolině byla rozpočítána na dva dny a stoupání na Kalmak Ashuu do 3600 metrů, na dva infarkty.
Příchod vichřic, případně deště mě v této krajině šokuje. Vše se udá tak rychle, jako když vám spadne vidlička. Prostě se potíte, najednou je vám zima a najednou stojíte v pláštěnce. Vše mám tak sofistikovaně po ruce, že ani nevypínám mp3. Až po Son Bulak v horách mohl jsem využít báječného asfaltu na místní poměry. Představa, že jedu-li po jedné z hlavních tepen země, bude kolem dokola jídlo, motoresty a kafe – vzala rychle za své. Hory, hory, hory, kamení … bylo to už k uzoufání a věřil sem v křižovatku v Son Bulak. A nemýlil se. Byly to sice jen staré vagóny místo ÖMV, nebo AGIP ale prančily se tu ryby a vonělo to jako deset svičkových.
No a tak jsem si kupoval výtečnou rybu z jezera Sing Kül, když vedle mne někdo taky praštil kolem a jižanskou američtinou začal prosit o rybu taktéž. Kdyby nezačaly cvakat fotoaparáty, asi bych byl pořád ve svém rybím rauši, ale takhle jsem spozorněl, zaostřil a oněměl. Vedle mě si kupoval rybu Jay Petervary, vítěz minulého ročníku Silk Road Race, který zvládl tuhle 1700 km šílenou trať bez podpory přes Kyrgyzstán za šílených osm dní. Video z tohohle závodu a jeho profil – to byly opěré body k tomu, abych tuhle zem navštívil. A to navíc v době, kdy se jede druhý ročník závodu. Bylo jasné, že některé závodníky potkám, ale to, že čirou náhodou uchytím hlavního headlinera a sežereme spolu rybu – to bych nevěřil ani náhodou. Navzájem jsme se objali, zeptal se, jestli jedu taky závod, ale pak se podíval na moje brašny a plyšového tygra na řidítkách …a sám si odpověděl. Alespoň jsem ho pobavil tím, že sem mu chtěl vyznat náklonnost a tak jsem mu řekl, že je můj idol … něco jako Madonna 🙂 jsem debil, proč zrovna ona … mohl jsem říct třeba Vondráčková i s Gottem. Ale to bych musel vysvětlovat a zbytečně by se zdržoval.
O to lépe se mi stoupalo na první pass a pak až do večera kodrcalo po rozbité cestě kolem řeky. Neskutečná panenská příroda a padající večer. Až jsem lapal po dechu. V jednom z mála rozpadlých domu u cesty jsem se zeptal staré paní jestli můžu přespat u řeky nedaleko a ona lámanou ruštinou přitakala. A poslala se mnou šestiletého kluka jménem Arlen. Ten mi ukáže nejlepší místo. Svět nemohl být lepší.
Tolok – Song Köl
Samotné stoupání Na Kalmak Ashuu mi zabralo tři hodiny. Stoupání bylo natažené na deset kilometrů a pomáhal mi tradičně Cimrman.
Od tří tisíc metrů někdo vypnul topení, a do desíti minut mi bůh poslal déšť a kroupy. Naštěstí se kotelník vzpamatoval a znovu nahodil kotel na božích jedenáct stupňů.
Přehoupnutí se přes Kalmak Ashuu bylo vstupem do jiné perspektivy. V dáli se rozprostíralo nepopsatelně krásné jezero obklopené horami. Každý, koho sem potkal mě varoval, že u jezera panuje v noci sibérie a přes den taky. A prý mám využít pohostinnosti kočovníků a raději přespat v jurtě. Popravdě se mi do toho moc nechtělo. Nejel sem k jezeru abych spal v jurtě. Prostě rozbalím stan, vletím do vody a budu honit po vodou místní kapry. Toť myšlení kreténa z Hané (pozn.red)
Onen příjezd a prvotní jízda kolem jezera se řadí do kategorie snů. Jestli je Kyrgyzstán o koních, tak tady je jejich hlavní město, ba přímo planeta. Nepopsatelná odlehlost místa, tisíce ovcí a stovky koní vůkol, kouř vycházející z jurt a honáci na koních … zastavilo se mi srdce krásou.
A jak sem tak šlapal po kyrgyzské polní cestě, míjel sem chlapíka na koni a povídá mi
– “Odkud jsi?”…
-“z Česka” povídám .. “jedu blíže k jezeru .. mám stan..”
-“měl by si ke mně do jurty na čaj. Za chvíli tu bude vichřice a déšt…”
-“desť? A odkud?”…kecy, …”čaj si s váma dám a pak pojedu…”
Vichřice která přišla za deset minut převrátila moje kolo jako sirku. Vše bylo vzhůru nohama – tedy hlavně u mně v hlavě – a já objímal nad čajem svého zachránce, zatímco déšť bubnoval na střechu. Dohodli jsme se na ceně za přespání. 140 korun + večeře a snídaně. Dobrá, povídám… a pivo k tomu.
Navečer vše utichlo a já se stal dobrovolně členem pastevecké rodiny na neskutečném místě. Chodil sem po té obří ploše sahající až k nebi a sledoval všechnu tu práci honáků, kterak z hor stahovali k jezeru na noc koně a krávy. Seděl sem s jejich rodinou v jakémsi pokusu o kuchyň. Bez signálu, bez elektřiny, s vodou z potoka, v teple z kravích hoven a vodkou z týdenního nákupu. Každou chvíli někdo přišel na besedu a čaj a kyrgyzština mlela jen slova kůň, práce, rodina… Byť jsem měl slíbenou večeři, stejně sem nedokázal dostat z hlavy tu pomyslnou špínu, smrad z jídla a kočovnickou mentalitu. Raději sem tedy šel pro svoje nudle na kari a vysmahnul vařič před jurtou. Vtom přijel jiný chlapík na koni a povídá ”co to děláš? Jídlo, povídám … v sáčku? Dej mi kousek ….tak sem mu dal a on odplivnul, až se jeho kůň málem splašil. Fuj! Chutná to jak hovno! Tady máme všechno vlastní a ty jíš jídlo z prášku?….a já si přečetl složení na sáčku a dělal, že jsem debil 🙂
Stejně sem na večeři musel. Byla to povinnost. Přišlo víc lidí, jedl se borsak, což bylo tradičně maso s rýží. Přiznávám že to smrdělo. Stejně jako celá jurta a deset peřin, pod kterýma sem spal.. tuším že to prostě smrdí skopové maso, nebo koňské. U stolu se mne pořád ptali, kolik mám koní a krav.. a když teda ne, tak kde bereme maso? V obchodě, povídám … a to se smáli nejvic.
Hned ráno jsem vylezl z jurty, vůkol jinovatka a chlapi už seděli v sedlech a lítali po kopcích. Udělal sem si poté k jejich údivu kafe, protože ten čaj s mlíkem mi leze krkem a snažil se pochopit jejich život.
Jsou tu na planině u jezera třičtvrtě roku. Celá rodina. Od rána do noci sedí v sedle, ženy dojí co jim přijde pod ruku a topí a vaří. Živí se prodejem hlavně koní. Co kůň to nejméně 1000 dolarů. On jich měl třicet, ovcí sto a buhví kolik krav a havěti. Nemají žádné informace, neviděl sem že by si měnili oblečení, nebo se umývali. Ta, kterou jsem označil za babičku bez zubů byla mladší než já. Večer si to rozdávali ve vedlejší jurtě a já se ani nesnažil si představovat, jak to vypadá.
Když sem se jich na odjezdu ptal, co by dělali kdyby potřebovali rychle pomoc odpověděla ona: prostě by sme umřeli, tak jako jiní … tak to chodí. Jakápak pomoc…
A byla to pravda. Tenhle kočovný den mi opět doplnil zásobu nutných nezbytností a nezbytných nutností v mém životě ..
majer
Ráno moudřejšího večera ?