Mohl bych se složitě vypisovat, odkud a kam jedu. Ale je to dle mne zbytečné. Cesta totiž nabrala jino – jiný směr už od chvíle, kdy sníh zasypal hory. Když sem pak u piva poseděl se švýcarským Alexem, aneb stejně prdnutým bláznem jako sem já a navzájem jsme se ujistili, že důvod proč couráme na kole je jistá nejistota jakéhokoliv denního plánu, bylo rozhodnuto. Pojedu jak se mi zamane a bez nějakého set a sakra plánování. V téhle lokalitě řídí stejně všechno počasí. A tak bude lepší propojit střípky zážitku a veselosti z posledních dnů.
Třeba: .. kterak jsem včera přijel spát k jezeru, ale na pláži seděl notně sjetý obr a kolem něj jeho děti. Pozval mě, abych přisednul a pozoroval s ním západ slunce. Měl v sobě už skoro půl litru vodky s pivem a ochotně se dělil. Povykládal mi, kterak byl reprezentantem země v místním sumu a kolik mu doma visí medailí. Že pracuje celý život jako havíř. Jeho permanentní výkřiky “Paveeeel” mě budou trhat povlečení ještě doma. Jeho dcera, které dal jméno Zlatá Luna donesla tátovi další vodku a já věděl, že jeho vlak už nechytím. Po chvilce mi řekl, že mu před čtyřmi lety umřela maminka a rozplakal se. Plakal tak, že mi to bylo strašně líto. Chytil mi hlavu jako v sumu a bil si s ní o prsa.. a plakal a plakal. Podařilo se mi po chvíli vysmeknout, obejmout ho naposled a vysvětlit mu, že musím postavit stan. Šel samozřejmě se mnou a Zlatá Luna taky. A když bylo hotovo, přesně před stanem se mi pozvracel. Zlatá Luna přinesla písek, zasypala tatínkovi melasu a popřáli jsme si dobrou noc…
Nebo třeba pastevci v horách údolí Barskoon? Udělali mi v jurtě čaj za trojnásobek ceny. Možná to byl čaj se soplu Jaka! Bylo mi jich líto a jejich životní nouze ještě víc. Udělal jsem pár fotek a chtěl z toho nuzného pasteveckého světa raději odejít, když se přihnal nový Land Cruiser a v něm pravděpodobně tátuška. Přišel ke mně, podal mi ruku a suše pronesl “můžete nám poslat ty fotky na Instagram” ???….co to jako kurva je :):)
Nebo kluk, se kterým sem seděl u jezera Issyk Kul a vysvětloval mu, kterak jsem ochromen okolní krásou. A že jediné co mě bolí je fakt, že v okolním bordelu překonal Kyrgyzstán i Arménii. A to musel byt fakt souboj. Otevřel jsem tedy na břehu jezera debatu, proč po sobě prostě neuklízí. Že si myslím, že 70% světového plastu leží na břehu jezera Issyk Kul. Onen přítel kýval hlavou a snažil se mi vysvětlit, že tomuhle pomůže jen moderní myšlení a nová generace. Že on sám je situací znechucený až běda. A tak jsme dopili, objali se a on mrsknul svoji flaškou do vody….. asi mám špatný vkus a dialekt.
A dnes mě pozvali na oslavu smrti babičky. Byla to hostina obřích rozměrů a já měl jen obavy, jestli nežereme babku. Kluk co mě pozval usednul vedle mne, stoly se prohýbaly pod žrádlem a všichni se chodili se mnou vítat. Jelikož už jsem se vítal i venku, poprosil jsem onoho kluka, aby do mne pod stolem ťuknul ve chvíli, kdy příjde někdo, s kým už sem se zdravil – ať to nedělám dvakrát a není z toho trapas. A lidi přicházeli a on do mne neklepal. Všichni vypadali stejně, ale stejní asi nebyli. Bratr, bratr, sestra sester a další bratr a máma a žena a žena od bratra … šílenství! Já jediný dostal jídlo dřív jako host. Podával se tradiční borsok, poté mi donesli polévku s ovčím masem. Snažím se mimo jiné dostat ze zubů od rána celou tuhle laskominu a myslím, že mám v tlamě půlku položivého berana. No a když přišla na řadu koňská paráda čukčuk, vstal sem, všechny objal, babičce poslal do nebe salamalejkum sláva všem šejkům a raději odešel. Sorry, ale koně od Popelky nežeru!!
