5.9. – Dzuhuu Ashuu – Kyzyl Suu

Vstával jsem první. Vichr se uklidnil, trávu pokrývala jinovatka a horolezci se vrtěli ve stanech. Měl sem za to, že horolezec vychází za úsvitu, jinak je v pérdeli. Ale ve Skotsku to asi mají jinak a musí si před výstupem napřed udělat fazole se slaninou a litr thé. Hora neuteče! Sežral sem teda zmrzlý jablko, pobalil věci a oblečenej jako sněhulák vyrazil po trase, kterou mi ukazovala navigace. Bylo těžké tlačit kolo po náhorní plošině, přes mokřady, říčky, skalní rozsedliny a navíc v debilním počasí. Ale mohlo být hůř a taky že bylo. Z oblohy se počal sypat cukr krystal. Modlil sem se, ať raději takhle sněží, než aby pršelo. Neměl sem zrovna moc naspáno a tak jsem se motal jako po jízdě na kolotočích. V noci jsem cítil, kterak moje plíce nahání kyslík, kde se dá a začal sem tak být silně nervózní. Čim víc nervozity, tím vice paniky, čím více paniky, tím více potřeby kyslíku …. a tak dokola, až sem se donutil vytáhnout paták ve formě uklidňujícího Lexaurinu a do dvaceti minut se chrápal i bez kyslíku, zatímco skotové měli celou noc dle jejich slov v hlavě rozsvíceno. Teoreticky sem jim mohl prodat každému po stovce za Lexaurin, nebo si tam otevřít Lexa – obchod. K poledni sem dotlačil kolo na vrchol Dzhukuu Ashuu, slunce se konečně zašklebilo a pode mnou se rozehrála naskutečná scenerie v podobě skalních masivů a jezera Dunguromo. Pomyšlení, že z takové výšky budu klesat závratnou rychlostí vzalo okamžitě za své, jakmile sem zjistil, že cesta až dolů, mezi lidi bude sledovat pouze pasáckou pěšinu plnou kamení a brodů. Je to vlastně poprvé, co tlačil sem kolo do takové výšky nahoru a poté i dolů. Až do podvečera sem se tedy kodrcal a jemně sestupoval údolím řeky Dzhuuku, abych na závěrečný sestup o tisíc metrú níže k městu Kyzyl Suu narazil konečně na rozbitou cestu. Ale konečně cestu! Bohužel ve stejný čas přišlo na onu cestu směrem dolů i stádo tří tisíc ovcí a bezpočtu koz a já si tak na úplném chvostu povídal s honáky a čabany, kteří tohle stádo dokázali za pomoci biče, psů a řevu pro mě nepochopitelně korigovat a navádět směrem dolů do stájí na zazimováni. Po hodině, s příchodem bouřky a s plášťenkou na sobě, sem měl ale téhle ovčí romantiky plné zuby a upozornil sem čabany, že vyhodím blinkr a zkusím jejich ovčí kolonu objet …. jinak umrznu. Tvrdili, že když budu mít štěstí, tak to půjde …. a asi sem ho měl. Když sem po dvaceti minutách míjel berana v čele, řekl mi jen “béé…”, načež sem mu odpověděl zoufale “ty jdi taky do prdele..” a cesta byla konečně volná. Koupil sem v prvním obchodě pivo a ulehnul do stanu u jezera Kyzyl Suu. Hleděl sem na zapadající slunce osvětlující štíty hor s vědomím, že tam nějakou dobu nechci a že je mi tady dole u lidí celkem dobře.