Opouštěl jsem to místo strašně nerad. Vnitřně se mi vůbec nechtělo k patě horského masivu a už vůbec ne na průsmyk Arabel Ashuu. Ale byť bylo vše viditelné už z dálky, stejně mě dělilo na čtyřicet kilometrů. Šmároval jsem si to nehostinou krajinou, šamal, jak se říká kyrgyzsky větru mi dul do zad a pomalu přituhovalo. Koně všude vůkol pod dohledem orlů a ledovcové plotny na vrcholech hor, … když tu náhle se přede mnou zjevil Arabel Ashuu. Kamenitá klikatice až tam někam nahoru k průsmyku. Jediné co mě uklidňovalo na tomhle škrábání se nahoru a na prdeli bylo, že po dva dny jsem pomalu stoupal k úpatí, až do výšky 3400 metrů a tudíž mi do průsmyku zbývá pouhých šest serpentýn a 600 metrů. Výška ale nenechala nic náhodě a já se rozdýchával každých pět metrů. V uších mi zněl Don Vito Corlleone alias Kmotr, šamal zesiloval, další bunda šla na tělo …. a po hodině jsem stanul na vrcholu. Rozdíl mezi horem a dolem byl setsakramentský. Jestli dole foukal šamal, tak tady nahoře to byl kurva šamal. Oblékl sem, co se dalo a zůstal zcela omámen krásou jezera Arabel v zajetí horského masivu. Vichr byl ale tak odporný, že sem raději nechal krásu krásou a padal pryč. Pryč? Ale kam? Ve výšce 4000 metrů se objevilo nedozírné náhorní plató bez života. Ve vichru ke mně přijel na koni věkem ošlehaný starý čaban a kroutil hlavou, co že tam prý dělám. “Máš šamal v zádech, tak ujeď pryč. Bude zima a jsou tu vlci. Tady bezpečno není. Deset kilometrů tě dělí od cesty směrem dolů, tak jeď…” a zmizel. Dorazil jsem tedy k cestě. Byla to cesta k zlatému povrchovému dolu Kumtor, o kterém jsem už psal. Rozbitá široká cesta pro obří auta, která se co hodina táhla dolů v podobě troubivých konvojů vozících odpad z dolu. Když zabočím doleva, budu za dvě hodiny dole u jezera srkat kávu a dávat si někde polštář pod hlavu. Když zabočím doprava, navigace mi ukazuje, že existuje cesta údolím přes sedlo Dzhukuu Ashuu. Nebylo pochyb. Vyrazím doleva. Bylo to rozhodnutí, kterého jsem až do noci litoval. Když jsem za burácení větru odbočil z cesty vedoucí na Komtor, žadnou moji trasu jsem neviděl. Navigace mi ukazovala jako jedinou možnost pěšinu vedoucí k pasu Dzhukuu, ale musel bych překonat řeku. Byla to jediná šance. A tak jsem po hodině tlačení dorazil k řece a hledal možné místo k přechodu. U řeky stálo terénní auto a já dobrých dvacet minut vyčkával na někoho, kdo příjde a buď mě z toho pekla odveze pryč, nebo mi to rozmluví, nebo mě sežere. Ale nikde nikdo a já dumal, jestli ten dotyčný neleží na dně řeky s prostřelenou hlavou, protože tohle místo bylo leda pro ďábla. Bylo šest večer, teplota padla na dva stupně a já šel do trenek. První jsem v proudu přenosil bágly a batoh. Proud řeky byl šílený, ale ostré balvany byly absolutním peklem. Když jsem se vracel pro kolo, v duchu sem nevěřil, že tohle můžu zvládnout. V půlce řeky se mi kameny sesunuly na nohy, sandály, které alespoň trochu mírnily bolest mi okamžitě sebral proud a kolo chtě nechtě spadlo do řeky. Držel sem řídítka stůj co stůj a křičel jako jepice …. ale nakonec sem kolo dosmýkal na břeh. Tím mi ale bylo jasné, že sem si zavřel únikovou cestu. Běžel sem ještě mokrý podél břehu a snažil se zachytit pohledem sandály, ale marně. Oblékl jsem tedy na sebe suché oblečení, a vyrazil na trasu, kterou mi ukazovala navigace. A byť jsem měl stát na trase, stejně nikde nic. Jen kamení, kamení, mokřady, vichr a příšerná zima. Bylo jasné, že budu spát odřezaný od světa v téhle výšce, což mě dostávalo psychikou do vývrtky. Tlačil sem kolo směrem k jezeru zaznačenému na mapě, když v tom jsem vzal dalekohled a k absolutní hyper radosti vidím u jezera čtyři stany. Dobrou hodinu jsem přes mokřady tlačil kolo až k onomu místu a k údivu skotských horolezců padnul mezi ně, úplně vyčerpán. Přijal sem jejich pozvání, schovat se ve vichru za balvan, pomohli mi postavit stan, v zemské průrvě se mi podařilo ohřát si večeři a mezitím na sebe nasoukat všechno oblečení. Teplota padla na -4 a já drkotal zimou, zatímco kluci ze Skotska v péřových ušankách a oblečení vykládali veselé historky z hor. Na závěr ale řekli, že nejlepší historkou je fakt, že tam kam dnes stěží došli aby zřídili horolezecký Base Camp, si to přifaří debil z Česka na kole, který navíc ztratil půlhodinu čekáním před soumrakem u jejich zaparkovaného auta u řeky. Je to debil :)….dobrou
