Byl jsem znechucen, ponížen, zklamán a tak všelijak. Byl jsem hlavně nasrán, a to na bouřkové mraky, které v noci obklopily můj rajón a já měl chuť zvolat ” hosana Veliký Vezíre”. Snad nikdy jsem nebyl potěšen z příchozivšího hromobití tak, jako tuhle chvíli. Schoval jsem stan a vše promoknutelné pod střechu a stoupnul si jen tak v trenýrkách pod plachtu boží v očekávání svežího ozónu a poklesu teploty..
A je to tady! Kap…kap…kap…a konec!! Jak konec, sakra??!! Tisíce megatun energie nad moji hlavou a je z toho jen kap kap?? Ulehnul jsem přinasrán z neochoty přírody. Přinasrán a repete zpocenej jako obvykle.
Posnídal jsem zbylé párky s místní kočkou. Nechtěl jsem se moc o párek dělit a tak jsem ji zkusil udusit chlebem. Ale jak mroukala bez zajmu o chleba, zdálo se mi, že řekla ” páárrrek”. Tím mne odzbrojila. Arménská kočka, co si umí říct o žrádlo a navíc v češtině! Ale možná jsem byl jen ospalej.
S devátou ranní slunce přikladalo pod kotel a byl nejvyšší čas vypadnout. Čekal mne fenomenální klášter Noravank s cestou, vedoucí dechberoucím kaňonem. Optal jsem se místních, zdali je to do kopce a do jednoho odvětili, že ne. Přijel sem tedy po hodině k ceduli Noravank 9km, stoupání 12% 8km. Arméni prostě nerozumí slovu ” do kopce”, nebo to špatně překládám. Slunce naštěstí ješte nevstoupilo do kaňonu a tak se první tři kilometry zajížděly – jakž,takž. Pak ale Jitřenka usoudila, že bude fajn nakouknout do skal a bylo to. Území, které dnes projíždím ma u Arménů název Pec. A je mi jasné proč. Vzduch uzavřeny mezi skalami prostě vytvoří pokličku a nezbývá než se s tím smířit, nebo se zastřelit, nebo zastřelit slunce.
Noravank ale veškerou dřinu zašlapal do země. Oprotivá svým kášterním bratrům jde svým způsobem o novostavbou, neboť byl vystavěn cca ve 13. stoleti a tou dobou již byly ostatní kláštery v důchodu. Klášter je natěsnaný do rudých skal, což z něj dělá šampióna v težké váze. Navíc se dá slézt po žebříku do temné kobky, nebo po uzounkém schodišti vystoupat do patra, kde je další kaple. Je to vlastně dvoupatrový klášter, což je moderna. Chyběly už jen dva zvonky u vchodu.
Projížděl jsem rozohněnou vinařskou oblastí Areni a nebylo vůbec těžké naplácat si do břicha pochutiny. Cestu totiž lemují prodavači vína, ovoce a zeleniny a každy třetí mě chtěl hostit. Bylo věru nad moje síly odolávat a nezmrskat se jako datel. Jedna úžasná babina dokonce pro účely foceni přinesla arménskou vlajku a máchala s ni tak svědomitě, ze si řidiči museli myslet, ze jede guvernér. Pilo by se a jedlo, ale přede mnou bylo stoupání do dvou tisíc na Tugh Manuk pass a já si k tomu zvolil odlehlou prašnou cestu. Teklo ze mne jako z vola a nepomáhal ani Cimrman. Pomohlo ale první točené pivo-či spíše patok, v celé tehlé pivní Arménské kolébce.
Za vrcholem cesty zvolil jsem další odbočku a mixoval svoji výšku nad dva tisíce strastiplných metrů, pozorujíce při tom přicházející bouřku. Tak vida, včera to nevyšlo- že by dnes? Buřina se přihnala přesně ve chvíli, kdy jsem se schoval. Vichr ohýbal stromy a prach se točil jako gyros a pak kap, kap, kap…. A bylo po všem. Možná nemají Arménci zaplacené vodné stočné, tak žádná voda holt nebude. Jel sem tedy směrem k duze a moje rychlost při letu dolů překročila úctyhodných 79 km/h. To už by na pořádné rozbití držky bylo. A tak sem letěl, užíval si nádherné krajiny, když najednou slyším ” heeeej, chadí sjudá”! Smykem jsem stočil kolo k přeplněnému stolu všech dobrot. Dostal jsem pivo a do půl hodiny se tancoval arménsky bojový tanec Yarxusta, který spočívá v obcházení se dokola a při vykřiku, plácnutí se do dlani. Jak jsem pochopil, už dědové tenhle tanec tančili proti Turkům, neboť Arménci nejsou bojovníci, ale poživači života. A než bojovat, to raději tančit. Ocitnul jsem se na pietním místě zbudovaném kamarády, pro padlé kluky ve válce na Karabachu. Prostě si sem za nima chodí kluci popít a posedět a zavzpomínat. A jestli je u toho Čech? Jen dobře. Ať prý lidi vědí, kterak umí Arménci zarabět se životem .
Musím uznat, ze se máme co učit a možná tuhle lekci ani nedokončíme. Na tohle jsme slaboši a sraboši!
