Yeghegnadzor – Tatev

Úderem deváté ranní stál před mým zimovištěm jelenicí vyblejskanej Žigul jogurtové barvy. Nevím přesně co jsem čekal, ale mohlo byt i hůř. Řidič se představil jako Tomar a pro dnešek budu jeho pánem. Usednul jsem do koženého sedadla spolujezdce z pravé koženky a nostalgicky zavzpominal na dětství a náš rodinný klenot – Polski Fiat 125p. Tomar – pravděpodobně ze zvyku, obešel svoji bestii a kopnutim zkontroloval kola. Mělo li kolo upadnout, zcela jistě se to správným kopem poznalo. Zkoušel jsem se připoutat , neboť 300km dlouhá cesta přinese zajisté fůru zděšení. Tomar ovšem odhodil bezpečnostní pás z mého podbřišku se slovy ” ně nádo”. Pochopil jsem a ješte více jsem zapřel nohy do podběhu. Po chvílí jsem ale raději povolil, jednak smířením se s osudem a druhak strachem, że shnilý podběh provalím až na kolo
P. Tomar otočil klíčkem a dal mi ochutnat zvuk udržovaného ruského motoru poháněného plynem z Azrbajdžánu. Vyrazili jsme. Tomar moc nemluvil. Soustředil se na cestu a to mne uklidňovalo. Prostě profesionál.
Čekala nás dlouhá cesta přes horský pass Vorotan, krajinou nikoho až k městu Sisian, poblíž kterého se nachází něco, co mne vlastně do Arménie přivedlo. Mýtická kamenná observatoř Zorats Karer, známá také jako Karahunj, stará více než 7500let. Navštívil li někdo ostrovní Stonehenge s pocitem, ze stojí na místě záhady a tajemna – ať si vezme lano a jde se oběsit, neboť všem plešatým moudrým hlavam pomalu dochází, ze na kopci kam právě mířím, se zrodily dějiny.
Cesta k oblasti Karahunj byla uzavřena, neboť dělali novou cestu, bohužel starým arménský způsobem-že nedělali. Tomar ale viděl můj nebohý obličej a rozhodnul se to vzít přes pole. Dorazili jsme na místo určení – Zorats Karer. V poledním slunci se vyhřivalo přes 220 kamenů, měřících i přes tři metry, bratru 10 tun – rozmístěných v předem daných pozicích. 84 kamenů ma v horní části udělané otvory velikosti pěsti a právě tyto otvory dělají z Karahunj megalitické místo. Je jasné, ze šlo o kalendář a že otvory se překrývají slunečním svitem v určité pozici,..a že k tomu ma možná co říct i hora, kam je vše nasměrováno. Dle chytrých lidi byla tohle pradávná univerzita, která nás po letech dovedla až tam, kde jsme teď ,….v prdeli:)!
S pocitem nepochopení stavu věci opouštěl jsem Karahunj. S Iphonem v kapse, s pasem EU, navigací na batohu a kreditkou MasterCard v kešeni. Přesto jsem opouštěl tohle místo jako chudý tovariš s buchtou v ranečku, neboť tohle je nad rámec mé moderní hlavy.
Tomar za volantem neusnul, neboť Tomar miluje jízdu. To bylo patrné. Dorazili jsme po třech hodinách k nejjižnější hvězdě mé cesty- klášteru Tatev. Arménii se povedl husarský kousek. Dokázala z fondu světových bank odčerpat prašule na opravu opravdu vyjímečného klášterního komplexu umístěného na skále a nejen to. Navíc nechala zbudovat lanovku Tatev Wings, která jakožto umístěná v knize rekordů je nejdelší lanovku světa 5752m a navíc překonává kaňon řeky Vorotan výškou skoro 400m bez podpůrného pilíře. Tohle je prostě moderní Karahunj od firmy Doppelmayr. Ve chvíli kdy se kabina rozjela a počala padat do údolí, cítil jsem se jako Honza Hlavačka, když potáhne za knipl, ve svém ocelovém ptakovi směr Madeira:)
Střet moderní civilizované lanovky s Wi-Fi, obsluhou a občerstvením, mlátil se opět s neskutečnou kulisou monasterie Tatev z 9. stoleti. Sakra, jak to dělali? Kdo to dělal? Kdo mu s tím pomáhal? Byl u toho stavební dozor? A měli na to vůbec povoleni?..
Odmítám si dál odpovídat na tyhle otázky, neboť jsem ťiťerná přízemní ploštice na to, abych vůbec odpovídal. Vím ale jediné, že po shlédnutí dnešního historického spektáklu nemám jistotu v tom, kam vlastně jdu….a nejen já.
Tomar mne odvezl v pořádku domů a vzal si za celý den jízdy a čekání na mne, necelých 600kč, což je pro mne další Karahunj. Ušetřil jsem díky němu 6 dnů a jsem za to na pokleknutí.
Po návratu jsem se pustil do báječných špaget, na které mám jen polovinu surovin… a vlastně i polovinu špaget, neboť se druhá polovina připekla v hrnci. Jak to sakra ten Pohlreich a Pavlína dělají?? Naštěstí mi jódlují večerní doprovod kudlanky všech barev a rozměrů, sedí oprotivá mne na stole a svým klativým pohybem mne uvádějí do tranzu. To aby se po mém usnutí pustily do zbytku mé gurmánské smršti! Mrchy!
A tak jako hlavní poznatek dnešního dne dávám s potěšením ” tataš”. Každá země má totiž svoji rostlinou kurvu. Například u nás je to kopřiva! Ovšem šepleď, která mi propíchla můj plášť ostny na 3243645ti místech se jmenuje lidově Tataš. A mám li z někým bojovat, pak znám jeho jméno …..Do bojééé!!!