Shaghap – Gekht

Takováhle noc přijít musela. O tom není pochyb. Na každé moji štaci takováhle noc byla a tahle štace proto nemohla být výjimkou. Prostě ťežkotonážní spaní na špatném místě.
Sotva moji hostitelé odjeli z pietního místa pro padlé na Karabachu, rozhostilo se na hřbitově jak jinak, než hřbitovní ticho. Absolutní ticho. Byl jsem zcela sám, uprostřed horské pustiny, v boudě plné relikvií z války. Ulehnul jsem na stole do spacáku a usnul spánkem spravedlivým. V jednu ráno mne ale vzbudil dívný pocit. Někdo očividně chodil kolem mého přístřešku, ale autem nepřijel. To bych slyšel. O to hůře! Zatímco jeho podrážky drtily kamínky, já pomalu vytáhnul nůž, schoval pod triko doklady a vysunul se ze spacaku. I v absolutní tmě bylo jasné, ze nás dělí od sebe pár desítek metrů. Pomalu jsem couval z boudy na boso ven a kryl si záda. Tělo fungovalo jako struna a já cítil, že všechny orgány i svaly jedou na plno. Pár kroků ve tmě trvalo snad věčnost. Přidřepnul sem na nejlepší kryté pozici. Adrenalin jel v tu dobu na 130%.. Záložní plán v téhle pustině neexistoval. A navíc nemám boty!! Sakra, boty jsou základ když jste zvyklí utíkat z boje! Měl sem jen plnou hlavu myšlenek, ať není to nikdo z válečných veteránů z večera, neboť takovýhle souboj se vyhrává óčeň špatně. Po necelé hodině dřepění ve střehu, ohlásila se bouřka. Zvedal se vítr, blesky se olizovaly a plechy na mojí boudě bubnovaly jako by šlo o koncert Madony. Zacouval jsem tedy zpět do svého iglů a rozhodnul se případný atak přečkat tam. Bouře udělala všemu přítrž, ale můj mozek už nedokázal dostat tělo do poklidu. Byla to víceméně probdělá noc.
I díky tomu jsem mohl vystartovat už v sedm ráno za rozbřesku. Můj směr byl jasný – jedna z nejdůležitějších monasterii Khor Virap, ležící přímo pod horou Ararat na turecké hranici. Jelikož byla sobota, bylo težké k monasterii vůbec dojet, neboť většina lidi byla doma a jakmile mne viděli, okamžitě mne zvali na snídani, kafe, nebo jen tak na pokec. No Khor Virap jsem si ujít nenechal. Jak bych taky mohl?! Jedna z nejfotogeničtějších památek – díky Hoře Ararat- na světě!!!
Už samotná hora Ararat, které se z oparu vůbec nechtělo, vypadala magicky. Čuměla na mne celým svým zasněženým majestátem a já se armencům vůbec nedivíl, ze ji opěvují v každé pisničce a zpravidla u toho pláčou. Je to paradox. Arménská hora, kterou si pro sebe sebrali Turci. Jako v Cimrmanovi – copak muže někdo horu vzít? Vždyť je to kopec?!..no stalo se a zapomenuto nikdy nebude. Měl by se k tomu vyjádřit i Noe, který tam nahoře přistál i s celým zvěřincem!
Khor Virap ležící Araratu na dostřel vše umocňuje. Tenhle klášter je pro Armény něco jako Říp. Uvnitř kláštera leží kobka hluboká sedm metru a hodně složitě se do ni dá dostat. Nic pro klaustrofobiky! 13 let zde byl před 1700lety vězněn sv. Řehoř Osvětitel králem Trdatem lll za to, že hlásal křesťanství. No pak se ale nějak Trdatovi vyhnojilo zdraví a kakal vodu, no a Řehoř ho zázračně uzdravil. Asi měl brufen. A rozradostněný Trdat poté prohlásil zemi za křesťanskou, jako poděkování Řehořovi. Ten určitě řekl ” mě kurva Trdate vůbec nevadí, ze sem byl 13 let pod podlahou za vola…” Dějiny jsou holt dějiny!

Můj další cíl byl jasný. Vrátit se do hor a dojet cestou necestou k největší antické svatyni celé Arménie – chrámu Garni. O své cestě přes hory byl sem přesvědčen. Byl to dobrý plán. Dle místních měla byt cesta špatná, ale to bylo okrajové. Zarazila mne spíše zmínka o teplotě, která je tu nejhorší ode dvou do pěti. Bylo dobré, se na to připravit. A to tak, ze koupil jsem si pivo a ve dvě přijel na start svoji cesty. Bylo to uplakaných choulostivých 35 km, které jel sem věčnost. Teplota ve vyprahlém korytě stoupla na 45C a moje kůže bublala. Až se vrátím domů, poručím si kuře a budu se dívat, jak se peče v troubě. Bude to taková satisfakce utrpení! Nejhorší byla sůl v očích. Měl sem pocit, ze mi sůl z potu musí rozežrat duhovku a tak sem vyplachoval oči ustavičně horkou vodou z bidónů, což bylo jako z bláta do louže.
Kolem šesté dorazil jsem na silnici vedoucí do Garni a zakončil tak pětihodinové teploměrové utrpení. Ne ze by tady bylo lépe, ale byla tu voda a obchod. A to se počítá!!
Co se chrámů Garni týče, byl jsem spíše turistou. Chodil jsem tam a zpět a spíše žehlil rány z horka u vodovodu, než se oddával dělání ” oh áháh” z vyjmečnosti díla. Navíc je to antický chrám, který tu namrskala italská firma císaře Nera. Bohužel vše antické Arméni pobourali zachváceni svým náboženstvim. Tenhle chrám stojící na skalním ostrohu jako jediný zůstal, neboť si jej oblíbila manželka arménského krále. Asi to bylo dobrý místo na babský dýchánky.
Přicházející bouřka nutila mne najít kotviště. S první kapkou vzal jsem zavděk příštřešku u cesty, když se z protější strany ozvalo ” heeeej, chadí sjudá”…Bože, to je jako včera!! A taky že jo!! Plný stůl jídla, objímaní, vodka, zákusky a nakonec i okolojdoucí kapela… Vše zakončené spaním zadarmo, na stole v lukrativním místě s bazénem poblíž chrámu Geghard.
Nebudu se opakovat, ale lze vůbec těmhle lidem v něčem konkurovat? Prd!!! Veliké české PRD!!!