Většina moderních stanů má na bocích šňůry k vypnutí stanového tropika v případě větru či lijáku. Jsou to potřebné šňůry, které se ale většinou nenapinají, pokud nepřijde v platnost, ze se blíží hurikán Cyril. Pokud takovou šňůru napnete a máte v úmyslu popíjet alkohol a družit se s ostatními kempaři, jistojistě do půl hodiny bude někdo rýt hubou v zemi, opacknuvší o šňůru.
Já na pastvině použil obě šňůry po dlouhé době a moc jsem díky tomu nenaspal. Po půlnoci si o šňůru rozbila tlamu liška, kolem třetí ráno to byl potulný pes, který ješte dlouho poté vrčel vzteky kol dokola. Ovšem v hlubokém spánku, kol sedmé ranní se můj stan malém otočil kolem osy a zvony zněly na poplach. Kurva, krávy jsou na pastvě. Kdyby si býk nechtěně omotal provaz kolem nohy, tak jsem s nim jel až do chlíva. Naštěstí taky jen opacknul. Vyletěl jsem ze stanu abych všechnu zvěř uklidnil, ale naskytl se mi nádherný pohled, kterak krávy s chutí olizovaly můj stan. Bylo to milé.
Stejně jako bylo milé, ze obloha byla skoro bez mračku. Bylo nutné sušit na sluníčku věci, ale v te zimě to šlo zhurta. A tak jsem se vydal k vesnici Ushguli, která byla středobodem mého zájmu. Seskupeni těchto čtyř vesnic bylo objeveno v historickém kontextu nedávno a okamžitě se Ushguli zapsalo do seznamu UNESCO jako ryzí klenot. Vesnici dominují strážní a obraně věže, ostatně jako většině vesnic ve Svanetii. Ovšem Ushguli jich ma nejvíce a navíc dochovalé.
Vjel jsem do vesnice a mylně se domníval, že vše hlavní je vlevo…a pak jsem stočil hlavu vpravo a oněměl jsem. Byla to ryze nepopsaná nádhera. Hora Skhara, jejiž vršek byl ukrytý v mracích, dominovala obřímu údolí a tekoucí řece. Ledovec si to šinul do údolí a na to vše dohlíželo starobylé Ushguli. Neměl jsem slov. Sedel jsem snad hodinu v trávě a díval se na tenhle klenot na konci cesty i světa. Impozantní! Zašel jsem na kafe a ptal se místních, jak dlouho budu čekat, než zmizne mrak a hora se odkryje celá. Věčnost-zněla odpověď. Hora je cela k mání většinou v právem létě, ale začíná podzim a nahoře se žení čerti. Škoda, do léta tu nebudu…
Projížděl jsem údolím a korytem řeky Enguri k centrálnímu městu Svanetie-Mestii. Každá vesnice byla jako vystřižená z katalogu, každá řeka jako z vodohospodářského prospektu. Byl jsem z toho ovíněn, aniž bych pil. Z přemítání mne ovšem vytrhlo stoupání opět do dvou tisíc na krátkém úseku. Tlačil jsem to silou, neboť nohy po včerejšku vypovidaly službu. Možná je tohle moje poslední stoupání do sedla na téhle cestě, brblal jsem si pod nos. Možná.
Pokud by ale bylo za každým stoupáním do sedla ukryto tolik nádhery jako tady, tak budu ty kopce drtit každy den s radosti
