Lenteki – Ushguli

Když člověk ví, ze má před sebou náročný den, zpravidla ani neusne. Přímo můj případ. Převaloval jsem se na lůžku a trochu litoval, ze nechal jsem se ukecat na přespani v teple. Mohl jsem se posunout blíže k horám, které mám přejet a navíc ušetřit 200 korun za postel.
Nu což, vstával jsem dle domluvy v sedm a usednul ke stolu s vajíčky a sýrem a kafem a vším…, ale zobal jsem jako malé kuřátko. Vyhlásil jsem si totiž Den bez jídla alias Boj proti sračce! Je paradoxem, vyhlásit Den bez jídla zrovna v okamžik , kdy tělo bude vydávat a potřebovat tolik energie, ze by mohli vypnout Jaslovske Bohunice na dva dny.
Čekalo mne třicet kilometrů s mírným stoupáním a občasným zdrojem lidstva. Poté se měl pokus o silnici zlomit a táhnout mě k sedlu Zaskar, bez civilizace a signálu, bratru k 50km. Pokud jsem tedy měl ujet v jednom dni 80 kilometrů a vystoupat zároveň do tři tisíc, muselo mi všechno hrát do karet. Nic víc a nic miň. Majitel hotelu se před mým odjezdem bil v prsa, kterak je čtverák, že mne ukecal na přespání ” Vidíš? Svítí slunce! Dneska se ti pojede! Ješte ze si přespal, budeš mít pěkný den”!
Tato slova mi teď večer ve stanu chrastí v uších jako rolničky. Slušný den totiž vydržel zhruba do jedné odpolední. Přes hory se převalovala černá peřinoa a já se uklidňoval, ze je to jen smítko na obloze. Cesta nebyla nic moc. Spíš nic, než moc. Nejhorší byla v odlehlých vesnicích, kudy vláčeli místní dobytek, který z cesty udělal tankodrom, navíc byla plna napadeného kamení, které tu zabilo už hafol lidi
Byl jsem varován, ze místní jsou nerudni a ne moc přátelští. Ostatně jako prý celá Svanetie. Jediné co místní požadovali byla cigareta, jinak mne měli v paži. Rozptýlením pro mne byla na vesnici dača s obři sochou Stalina. Když jsem se místních zeptal, jestli je to místo, kam jezdil Stalin na dovolenou, odpověděli: ” ne, tam bydlí debil….nemáš cigaretu?” Nemusí byt holt vždycky ve všem historie.
Zůstal jsem osamocen sám v horách. Cesta byla náročná, ale měl jsem pořad čas na výstup na vrchol, který jsem si hlídal. A pak najednou ” beeeeenggg”, hrom jako hrom a z nebe začala padat přehrada plná vody. Snažil jsem se schovat pod stromy, ale nic nepomáhalo. Z cesty se stala řeka plna bahna a kameni a já křičel zoufalstvim, neboť nebylo cesty zpět a k vrcholu chybělo 25kilometru. Do hodiny se u mne zjevili dva zmrzli kluci na koních, kteří mi dali radu, ze pět kilometru je zapomenuta vesnice a že mi tam možná uvaří kafe. Vyrazil jsem tedy v dešti vstříc spáse a opravdu. V malé kukani sedělo schovanych před deštěm kvarteto pěšáků z Polska a Německa a na stole již pro me byla nachystaná čača a kafe! Děkoval jsem všem bohům, včetně Karla Gotta, ale nebyl jsem ochoten zůstat v teple jako ostatní. Dle úmluvy z domova musím totiž každý den ráno a večer prozvonit svoji rodinu, ze jsem jako hlava rodu v pořádku. A to je v mnoha případech past a další logistika. Mistni mne obejmuli a dali instrukce, ze když si pospíším, zvládnu vrchol i s jeho převýšením za tři hodiny a do tmy budu před vesnici Usguli, kde již signál chytim.
Začal tedy boj o čas a začalo i vydatně pršet. Holt, kdo z koho! Cesta nabrala na posledních třech kilometrech takový sklon, ze se mi zabrzděné kolo samo šinulo dolů z kopce a hrozilo, že můj svěrač neudrží moje labutí jezero ve střevech .Hory a ledovce byly ukryté v oparu a bylo to jen dobře, neboť bych z te krásy dostal štronzo a neušel bych ani metr.
Když jsem dorazil na vrchol, byl to nával emocí. Křičel sem jako idiot a naházel na sebe další várku suchého a teplého oblečeni včetně rukavic, bo byly 2C a to už leze za nehty. Cesta se hned za vrcholem spustila dolů a to byla záchrana. Bahnem a vodou jsem dorazil při setmění před Usguli a můj signál naskočíl na tři čárky. Bylo dobojováno.
Požírám arménsky med a sušenky ve stanu, leje a mě je fajn. Tělo relaxuje a hlava si uvědomuje, kolik nebezpečí skrývají hory, když vám nejde trumf do karet. Ale to je život. Třeba bude zítra svítit slunce:)