Noční Tbilisi mi vzalo energii do odjezdu. Dva dny jsem po tomhle městě coural ve dne a až na pár šupek mne skoro ničím neoslovilo. Takové lepší gruzínské Kokory. No včera jsem si do něj zašel v noci. Do starého města. A dostal jsem takovou lekci, ze se mi ještě motá hlava. Normální Tbilisi pravděpodobně kolem osmé zajede pod zem a na povrch se vyvalí Las Vegas.Kdo je v Tbilisi elektrikář – ten je i král!! Tolik žárovek, ledek a světelných panelů jsem neviděl ani na koncertě Majkla Dejvida. A to jsem na něm nebyl!! Staré ulice byly přeplněné k prasknutí, z každé hospody hrála živá hudba a každy se chtěl objimat s každým. Pro jistotu sem mrk nul na kalendář, jestli není Silvestr.
O to hůře se mi vstávalo. Čekal jsem na předplacenou snídani, ale stůl byl prázdný. Gruzínci trpí často velikou ztrátou paměti a já trpím ztrátou stovky za snídani. Kolo stalo nachystané venku, ale já ne a ne na něj usednout. Natiral jsem na sebe vrstvy faktoru č.50, až sem byl z krému světlejší, než všechna přání božského Majkla.
Vyrazil jsem. 36 stupňů v deset ráno mi dal zapomenout na jistotu vody, kterou jsem si vezl, neboť se zdálo podle její teploty, že je vše napojeno na bojler. Byly tedy nutné pravidelně zastávky na dobití ledové vody. A vlastně mi to nevadilo. Každých pět kilometrú jsem zastavil a šel si koupit vodu. Takovou spotřebu ma zhruba zavlaha golfového hřiště.
Speciální odstavec by měla zabrat samotná doprava, čili provoz. Ale nemám bohužel na to, abych tento jev popsal. Prodrandil sem fůra zemí, ovšem takovouhle melasu sem nikde neviděl. Bylo mi oznámeno, ze v Gruzii platí ” moje auto-můj hrad”. A podle toho se tu žije. Auta se na ulici leští, opravuji, diskutuje se, dokonce cele rodiny v autech jen tak sedí. Asi je to způsob oddychu-u nás se jezdí na chatu, tady se sedne do auta. Valná většina aut je z Německa, některým chybí okna, některým dveře a světla a některým šofér. To co ale Gruzínci s autem umí, to je mrda. Většina zdejších aut si už myslela, kterak si na vrahovišti spokojeně zdechne.. A ouvej, přišel gruzinec, koupil a ” daváááj”
30 kilometru do města Mscheta po hlavní cestě bylo tak akorát, co se dalo psychicky zvládnout. Poté, co mne předjela stará Volha, která vezla na střeše železná vrata od stodoly a ješte při tom predjizdela, sem nadobro změnil plán a odbočka do kopců k řece. A dobře sem udělal. Stačilo pět minut a už na mě volali okolní, ať přijdu na besedu a jídlo. Hrálo se, zpívaly se gruzínské protest-songy a pilo se gruzínské červené. A to všechno ” na lásku, na krásu Gruzie a na Pavla Nedvěda” díky bohu za něj!!
Ač nechtěně, musel jsem tohle všechno opustit a pokračovat do hor. Ale ten zpěv a radost mne budou budit ze spaní. A to je dobře!!
