Tvalvi-Roshka

Ustlat si na stole.pobliz jediné hospody široko daleko, nebyl zrovna super nápad. Zlákala mne možná představa piva, piva a ješte piva. A chleba k tomu. V těchhle odlehlých končinách totiž slouží hospoda k tomu, aby byla zároveň obchod, drogerie, případně zásobárna pro panu a butanu. Koupil jsem tedy chleba- což je vlastně jen placka velikosti pneumatiky a požádal o pivo v plechu. No a věřte nebo ne, donesli mi Zubra. Pištěl jsem jako přejetej rejsek a neustále jim vysvětloval ” eto pivo jesť z mojho góroda”, ale očividně jim to bylo jedno, jen ať vysolím prachy za ten skvost. Kdo tam toho Zubra sakra vozí?? Ze by ten borec, co vozí i k nám na hřiště??
Moc jsem se nevyspal. Stůl nebyl zrovna podle váhy a pes kterému jsem na večer věnoval kousek chleba, čmuchal celou noc pod stolem, jestli ze mne ješte něco nevypadne. Ani náhodou. Naopak mi ráno k paštice chyběl onen darovaný žvanec a nejraději bych ho z toho psa dostal druhou stranou.
Vyrazil jsem podél řeky Aragví dal směrem na Shatili, směrem k hranicím Čečenska. Cesta byla místy absolutně rozbita a moje rychlost spíše stala. Občas mi cesta i okolí navodily vzpomínku na Chile a Carreteru Austral. Země nikoho a to zrovna ve chvíli, když sem potřeboval kafe, jídlo a relax. Hledal jsem marně na mapě jakýkoliv záchytný bod, kde bych mohl žadonit o chleba, ale prd. Naštěstí je tu kolem cest enormní mnozstvi pramenu s pitnou vodou a jak říká kamarád Míša ” hlad je převlečená. žízeň “, a tak jsem to zkusil přepít. Co mne na všech těch pramenech u cesty ale udivuje, ze kromě samozřejmého hrnku a mýdla pramen navíc obklopuje jakési mauzoleum. Fotka někoho mrtvého vybroušená do mramoru, občas dokonce s posezenim a svíčkami. Napřed jsem si myslel, ze se někdo zabil v autě zrovna na místě, kde byl i pramen, tak se to spojilo. No u stého pramene mi došlo, ze by to byla sakra náhoda s těma bouračkama! Pravděpodobně je každy pramen věnovaný někomu, kdo už tu není. Možná je to lepší, než udržovat hrob.
Potkal jsem po polední partu lidi, kteří mi poradili jedinou a poslední vývařovnu na moji trase. Dva Čečenci mi dovolili prisednout a pak se jen křenili, kolik toho sežeru. U každého jídla tu figuruje meloun a je mi líto, ze se na kluky z Čečny nedostalo. U jídla se neotálí. Měl sem tedy nacpany pupek, chleba do zásoby a po sedmi kilometrech tak mohl odbočit prudkým stoupáním do vesnice Roskha, odkud se pokusím překonat Sadzele pass směrem do Juty. Většina osazenstva vyvařovny tvrdila, ze už dostat se do Roskhy bude na palici….a já už na té cestě byl. Těch osm kilometru do vesnice jsem vlastně spíše tlačil. Cesta byla občas šílenà, no po pěti hodinách jsem utahaný jako kotě stanul před Roskhou. Byl jsem dva tisíce metru vysoko a zima začala vyhrávat polku.nasel sem tedy exkluzivní místo s výhledem na východní stranu Kavkazu, postavil stan a sežral vrtulky se špenatem. V horách ani vesnici nesvítí jediné světlo, ostatně si myslím, ze sem ani dráty nepřivedli. Pokud je to tak, tak se svoji záložní power bankou jsem tu nejhonosnejsi majitel proudu:) jdu spát, neboť zítřek a Sadzele pass prověří moji náturu