Ukazkové, navoněné bavorské rano. Sluncem zalitá obloha, močůvkou skrápěné louky a Alpy na dohled. Rannim cilem bylo jezero Schliersee, které mi diky sve kýčovitosti ani nedovolilo zastavit, to abych pokračoval po jednom z trailů k hořejíimu a menšímu jezeru Spitzingsee. Cesta se smýkala jako užovka s prevýšenim snad milion procent.
Tak pro tohle sem si přijel? Co sem sakra čekal? Myslel sem snad, že se nezapotim?
Asi stárnu a hned na začátku. Chtě nechtě, musel jsem si dat jedno točené bavorské. A v tomhle je to zvláštně zvlaštni:
Jedu do hor a myslim si, že tam nebudou kopce a dávám si bavorske točené a myslim si, ze bude levné.
Čim starši tim senilně dementní. Půl dne jsem se lopotil s přejetim horského hřebene na rakouskou stranu. Byla sobota a stejnou činnost v obou směrech se mnou šmajdala celá armáda cyklistů. Tahle armáda ale byla vyzbrojena elektro arsenálem a ja vlastně působil, jako bych vyjel se svým kolem z kouřící jeskyně.
Čučiciho zmateně do mapy, našli si mě dva normálni, na stejně normálnich kolech, čimž se náš počet rozrostl na tři stejného druhu snad v celých Alpách. Na moje zděšení z počtu lidi v horach pronesli jen lakonicky:“ to viš, je sobota, jsi nedaleko Mnichova a elektro revoluce nutí lidi se hýbat a zjišťovat, jaké že jsou hory tam nahoře.“
Jakožto zapřisahlý podporovatel elektrokol vlastně tleskám. Má to smysl. Byť by se mi to nemělo libit, tady v téhle časti světa, by tuhle elektropomoc odmitnul jen starý fosil.
Misto na spani jsem našel tak exkluzivni, že bych brečel z té krásy mámě do zástěry..
Navic šlo o vesnické poutni misto na kopci, včetně križku s Ježíškem a oltářem pro odkladání květin a svicí. Necht mi Ježíš odpustí, že dal sem kviti do prdele a misto toho si na oltáři smahnul čínské nudle.
Nevim, jestli to nebylo popijenim slivovice, ale v jednu chvili se mi zazdálo, že se Ježíšek pohnul. Glutamát mu šel holt rovnou do frňáku.
Po ranni toaletě docházim k jedinému přesvedčení, ze tohle magicke poutní místo, by se mělo nechat znovu raději vysvětit.
