Prodávala mi ten listek čtrnáct dni dopředu. Seděla za sklem své informační ČD kukaně a zarputile zadávala do mozku svého počítače mnou požadovanou destinaci Mnichov.
A stejně zarputile na mne gestikulovala skrzevá sklo, že Mnichov neni.
“Neni?“…“jak neni!?…”ztuhnul sem. Největši metropole německého Bavorska se vypařila? Zmizela? Teroristi? Ruda Armáda? Akta X? Kurva jak neni? Jestě večer jsem ji na eshopu Českych drah našel!
Skrze skleněnou zástěnu jsem ji po chvili poopravil.
“..Nepíše se to Muenchen, ale München pani”
„.. Aha! A jak mám asi udělat ty dve tečky nad u??”…
Asi drápem, pomyslel jsem si …, a mohl se tak těšit na dalši dobrodružstvi jménem Made in České Dráhy.
Na moji posledni a vlastně jedinou otázku: jestli bude 40 minut na přestup v Praze – které mi ochotně vymyslela a seskládala – opravdu stačit, odpověděla:
“ když to nebude mit spožděni, tak ano,…- a jede to jen ze Zlina, takže v ramci přesnosti by to měla být pohoda” prohodila a div se nepokřižovala.
Je čtrnáct dni poté, šest ráno a nádraźni pragotron hlásí u mého vlaku 40 minut spožděni. 40 minut z města vzdáleného 30 km. Rekord!
Prý se pokazila lokomotiva! Citim beznaděj a vzrušení. Asi jako při lovu žraloků nebo bitvě u Stalingradu.
Jdu vstříc příjezdu mrtvého vlaku, proti davu zoufalých a zmatených lidí ,když průvodčí začne kričet :
“ zpátky do vlaku, zpátky do vlaku, kdo chce pokračovat s náma…, sehnali jsme náhradní lokomotivu”
!! Kurva a kde? Na Ebayi? Slevomatu? AliExpresu?!!
Vlak se kupodivu rozjel. Ohlášených 60minut se zdrclo po hodině na 30 a jelikož je strojvedoucí asi Mikuláš, tak těch 30 zbrousil do Prahy, na pouhých pět. Neuvěřitelné! České Dráhy umí sehnat nesehnatelné a zajet navic kolo na rekord – když se jim samozřejmě zachce. A navic tim sbliží cestujicí. Ti mají chuť po návalech zoufalství zpívat, líbat se a hladit. Je to vlastně pionýrský tábor na kolejích. Fůra překvapení, dobrodružství a nová kamaradství k tomu.
Vystoupil jsem s osezenou prdelí na obřím mnichovském nádraží, pojedl u pakistanců kebab a pelášil přes zaplněné město směrem k řece Isar, která mne měla vyprovodit z tohohle lidského babylonu. Pobýval jsem v tomhle městě před XX lety čtvrt roku a věru, nemám úplně růžičkové vzpomínky. Německá uhlazenost, čistota a precizni slušnost vůkol, hnaly mne pryč, co nejrychleji do hor. Ustlal jsem si v lese, dumal nad tim proč pakistanský kebab zdražil o euro a zíral při tom na součástku z brzdy, ležicí na zemi v jehličí. Notnou chvilku jsem se zabýval záhadou, jakou náhodou je, že někdo ztratí v lese zadní rozpěrnou pružinu zrovna v mistech, kde já ležím. Stejně notnou chvilku mi pak trvalo, než jsem šel zkontrolovat své kolo, abych zjistil, ze mi chybi pružina z brzdy.
Štístko…prostě šťístko…
majer
Paulus Brzdic… ☺️