KarwendelBike – Tag3

Od božího rána stoupám k dvoutisícovce Vorderunnutz. Počasí přeje a panoramata berou dech. Ten jsem naopak potřeboval v půli kopce, kdy šotolina přešla na klasický trail a ja funěl a funěl. Nevim, proč pokaždé, když je mi ouvej, vždy vzpominám na pivo. Ne na rodinu, ale na pivo! Na hektolitry piva.

  Je ale neděle a všude je zavřeno, a i kdyby nebylo – stejně sem neprojižděl vesnicemi. Jediným lákadlem tak byly tradiční horské štúbe s klasickou cenou 4€ za točenou močku. A ta cena mi trhala holt rodidla.

  Přesto jsem neodolal a po šíleném sjezdu k jezeru Achensee zakotvil u jedné z hospod. A v půlce sklenice, kdy smysly už se otupily a oči civěly na gril s bavorskými klobásami jsem vstal a objednal si jednu.

  Heureka! Jsem dospělej!!

  Čert vem prachy, když mám před sebou výšlap na Satteljoch. A tak jsem objel jezero a ku čtvrté odpoledni stal před závorou, za kterou mělo začínat tlačící peklo. Vědel sem, ze bude tlačící, neboť dalekohled,  který vozím, je v tomto případě špatný sluha a ještě horši pán. Normálně byste si mohli cokoliv namyslet o snadnosti, ale jeden pohled přes binokulár směrem vzhůru, vám sečte, že jedna a jedna jsou tři.

   A tak sem seděl na závoře a ptal se pořád dokola sam sebe

” fakt? Je to nutný? Je pozdě, máš jen starej chleba a buhví, co je nahoře…´

   A pak jsem vyrazil a tlačil a tlačil. Pod vrcholem mě zastavil správce parku a důrazně mne žádal, abych nespal nahoře a určitě přejel do údolí Eng na druhé straně. Chtěl sem mu řict, že rozhodně nahoře spát nemíním, že žeru už půl hodiny snih a piju vlastni pot a že kdybych mohl koupit za moje kolo hotel s vanou, tak s tim kolem hned praštím a pak praštím ho
A pak jsem vystoupal na vrchol a zůstal v němém úžasu. Boží, čarokrásné představení. Tohle jsou ty momenty, kdy člověk zapomene na okamžik na utrpení z bolavých a vyšmatlaných haksen.
Nebyl uz čas  se zdržovat. Večer se blížil. Cesta padala dolů, dlouho a ostře, sněhu bylo pořád na dvě Antarktidy a já měl co dělat, abych uhasil brzdy.

 A pak stačil jediný pohled ve sjezdu a stal jsem na fleku. Tachometr! Moje Sigma? Je pryč! Kolikátá už? Šlapal sem pár desitek metrů nahoru, hledajíce, volajice,ale bylo jasné, že tohle by byla strašná náhoda.
Utábořil jsem se u horské řeky Risbach a dal si tři pořádné doušky slivovice, jako poklonu, jako trnkovou motlitbu nad Sigmou, která se mnou projela tolik cest a teď tam někde leží a ve svém nitru ukrývá tisíce báječných kilometrů. Amen holka…Odpočívej tam v pokoji, dokud se ti nevybije knoflíková baterie 2034