Sierra de Cazorla – Siles

Strávil jsem noc dole v kaňonu, v Area Recreativa, neboli oddechové zóně vesnice La Toba. Měl sem k dispozici celý areál jen a jen pro sebe. Věřím, že přes léto je tu až lidsky smrduto, ale v této době bylo vše zamčené, přibité a spláchnuté. Umyl jsem se v řece a věru jsem při tom trpěl zimou, za postel vybral jsem si stůl pod střechou. Ale trápila mne elektřina. Potřeboval jsem dobít baterie, což mne donutilo dostat se k rozváděči a jediné zásuvce. Všechny jističe byly vypnuté. Stačilo najít odvahu. Tenhle okamžik jsem zažil na cestách snad tisíckrát. Zatnout zuby, nahrbit se jako kočka, přinutit se .. a zvednout packu jističe…! Nic. Tak další. Taky nic…. A tak postupně přidávat, až se něco stane, nebo nestane. Tady byly jističe popsané španělsky, ale jelikož španělsky nic neumím tak tam třeba bylo: topinkovač, vibrátory, drtička na odpadky, nabíjení kombajnu.. Vím prd, co jsem pozapínal. Vždycky nejvíc myslím na to, jak nahodím poslední jistič a ten bude třeba od hrajícího kolotoče a sirény … a celá vesnice La Tomba se shlukne přede mnou a budou mne trkat vidlema!
Takže bez proudu jsem ráno hrknul do břicha kafe a konečně udělal průzkum škod z cesty. Nevydržel podpůrný nosič zadní Revelate brašny a vidlička. Nosič chápu – vyráběl jsem si ho sám, tudíž normálně špatně. Ale vidlička? Třetí v pořadí? Kurva, co se to s tím nanoplastem děje. Chceme na čundr na Mars a nedokážeme udělat vidličku! Já vím. Staromilci hned budou nadhazovat zlatou éru ešusů a bagrů, neboli hliník forever. Ale to bych taky mohl vozit na své cesty Atari, že jo…
Směřoval jsem severně k městečku Siles po magické cestě. Listopad přišel i do těchto končin a stromy se v severní části parku Cazorla počaly barvit, což způsobilo barevnou magii. Ocitnul jsem se na místě, kde dozrávalo snad vše, co dozrávat má, včetně akné. Trhal jsem hrušky, jablka, trnky, hrozno, ostružiny.. až musel sem křičet DOST!!! Dyť se posereš!! A pak se mi postavila do cesty hora Navalperal, jako nejvyšší bod a já si to s ni rozdal. Po třech hodinách tlačení na vrchol jsem se upínal na jediné. Na maličký domek v samotné špičce masivu, který jsem měl za refugio pro ty, které zastihne zle počasí.. a že strávím noc na samotném vrcholu. Sotva jsem se ale k refugiu vydrápal, otevřel pantáta, pozdravil a já pochopil, že je to domek pro určitý pracovní výkon. A onen pantáta pravil, že z té výšky hlídá okolí kolem dokola a naplní jeho práce je, zahlédnout kouř. A když jej zahlédne tak řekne do vysílačky “hej Pepé, asi nám hoří v sektoru C4..” A Pepe nastartuje helikoptéru a odletí to počůrat.
Zůstal jsem konsternovaný. Jak místem, tak příběhem. Z vrcholu hory Navalperal byl totiž tak magický výhled na krásu světa, že se člověk až musel stát věřícím. No a tenhle pantáta, dostává ještě k tomuhle vizuelnímu bonusu žold za to, ze čumí do blba a hledá čmoud. Bravó…. je na čase sehnat si podobnou práci doma!