Sierra de Cazorla den2.

Výhoda spaní v refugiu byla nesporná. Střecha nad hlavou, citelné teplo, mohl sem se rozvalovat na obrovské posteli pro snad celý regiment a navíc jsem byl hlídán kmotrou liškou po celou noc. Až sem měl blbý pocit, když jsem ji zavřel dveře před čumákem. Ráno, když jsem šel za ranních červánků čůrat, hned se přidala ke mne a crbala opodál. Bylo to milé. Kdyby byla poblíž kavárna, patrně bych ji vzal na turka a snažil bych se ji vysvětlit nesporné výhody Spoření s liškou.
Další den v národním parku Cazorla a další přehršle krásy in natura. Skály teď vystřídala po vystoupání na vrchol pro změnu náhorní plošina, tvořena jen kamením a kamením. Občas vše prořízly pastviny, ale jinak kol dokola kamenitá messeta. Tady se bez pochyby pasou ovce, které žerou kameni, neboť o trávě musely slyšet maximálně z rádia. Cesta byla jako tankodrom a já měl z jízdy po ní, neblahé vzpomínky na vytřesené kulky z cesty po jižní Americe. Hádám, že ty cesty mají společného projektanta. Možná ho tady odsud vyhodili a tak se chytil na druhé straně zeměkoule …. nebo v Česku.
Neměl sem ani vodu ani jídlo, ale nejvíce mne štval signál, neboť chtěl sem dát alespoň nějakou zprávu domů. Vodu sem si filtroval z koryta od ovcí – k nehoráznému výrazu nepochopení u ovcí. O chleba a banán se se mnou podělil místní cyklista a uklidnil mne zprávou jako věrozvěst, že signál i chleba podávají ve vesnici Ponton a v té budu za necelých 30 km. A tak jsem to drtil po kamení a spílal a funěl, dokud jsem nedorazil do Pontonu. A jelikož bylo pět minut po druhé hodině, vesnice mi oznámila, že musím vydržet do pěti kvůli siestě. A tak jsem u piva luštil křížovky a jedno oko nechal na dveřích obchodu a v pět vstal a šel úřadovat. Ale bylo stále zavřeno a místní říkali, to on asi přijde v šest. A José přišel po šesté a hned řekl, že chleba nemá. A kdo ho má? .. povídám. To asi nikdo, protože už je šest! Je to kurva normální? “Vivat Espaňa” zvolal jsem zoufale… a všichni se smáli a José se smál i ovce na korbě auta se řehtaly, ale chleba nikde. Koupil sem tedy tousťák za euro a vypakoval se z dědiny Ponton, která mi dala jen deset tajenek, místo jídla!
A poté se cesta prudce zlomila a dala mi náhle zapomenout na příkoří. Já padal a padal do kaňonu řeky Seguro snad tisíc výškových metrů a v tom padání sem chtěl křičet blahem, neboť takovou nádheru sem možná jaktěživ neviděl …. ale něco malého by se do mě vlezlo 🙂