Sierra de Cazorla

Zdálo se mi v noci o seriálu Nemocnice na kraji města. Nevím, jestli bych k tomu něco ve snáři našel, případně pod čím bych to hledal? Pod nemocnice? Operace? Cvach? Blažej? A taky sem pobavil sám sebe, když mne v noci probudilo titěrné kvičení, syčení, a bublání. Byl jsem z toho krapet nervózní a krapet vedle.
Nepřipomínalo to žádné zvíře, ale znělo to děsivě. Až po chvíli sem si uvědomil, že je to můj žaludek poté, co dostal plnou dávku čočky s párkem v konzervě.. Vzbudil jsem se z toho urousaný a z podivné letargie mne vytrhlo svítání a pohled z výšky na měsíční hory a olivové plantáže. Spím tentokráte na takových místech, že mne ráno až bolí u srdce z té nádhery. Věřím, že každý, kdo jede tudy dolů do práce a ráno se mu otevře tenhle pohled, tak musí mít zaděláno na hezky den. To já jezdím do práce přes Dluhonice, tudíž si hezký den musím vyrobit … nejlépe z LSD:)
Stal jsem před odbočkou na kamenitou cestu do parku Sierra de Cazorla a měl jsem jen litr vody. Intuice mi bouchala do hlavy, že bych mohl mít problém a tak jsem čekal na jakékoliv auto, které pojede kolem. Po desíti minutách konečně malý Seat proletěl, ale řidič ukázal na moji flašku gestem, že vodu nemá. Stejně tak i druhé auto. Odmítnul jsem tedy čekat a vyrazil sem do rizika. Ostatně, možná mne řidiči jen špatně pochopili a mysleli si, že se chlubím novou flaškou. Bůh ví. Každopádně, když má vaše mysl zvýšený stav bdělosti z důvodu nedostatku vody, přijde jediné, …že máte o to větší žízeň. Měl jsem to 35 km k nejbližšímu stavení a tak sem opět snížil dávkování. Kňučel sem jako pes… a najednou, po desíti kilometrech záchytné jezírko na vodu včetně pramene! Šmarjá, bylo to srovnatelný, jako když přijedou kolotoče!
Vydrhnul jsem se, uši vymláskal, napil se na dva dny dopředu a přefiltroval vodu do všech zahybů těla. Voda je prostě klenot a to se ví!
A pak přišlo entreé parku Sierra de Cazorla, neboli Výkladní skříň španělské přírody. Nebudu se rozepisovat, neboť popsat tu nádheru nelze. Za každou zatáčkou a každým přejezdem přes hřeben se otevřela nová scenérie, která vyrážela dech. Několikrát sem z plna hrdla vykřiknul “to snad není ani možný do prčic” což bylo maximum, jak ohodnotit krásu přírody.
Navečer jsem dojel k jedné z desítek Refugios, neboli přístřešku pro ty, kdož parkem bloudí a šlapou a zůstal udiven vybavením a čistotou. Když mi navíc přišla dat dobrou noc liška, nebylo pochyb, že tohle bude nádherné zakončení cesty. Jen přemýšlím, za jak dlouho park přejedu, kde si nakoupím, co budu jíst, pít, kdy budu mít signál a kdy uvidím lidi!!??no kdy?