Tbilisi – den druhý

Tomuhle gruzinskému národu snad není co vytknout. Švihnutí Ruskem , líznutí Španělskem, polibeni bohem.

Překopli nám na ulici vodu bagrem. Neteče. Sedí u toho devět lidí. Desátý šel pravděpodobně pro vodu. Asi někam, kde voda teče. Nebudou přeci sedět a čumět na tu zkázu o suchu. Můj bytný mi to oznámil suše a rusky. “Vadá nětěčot” a přidal mi k snídani ještě jedno vejce. Asi jako omluvu. Měl štěstí, že sem tuto informaci obdržel po ranním čůrání. Kdybych totiž nevědomky zvolil variantu číslo dvě, raději by tu proraženou trubku šel vyhrabat sám .
Sousední ulice se opravuje. Je to až zarážející, ale opravuje se kompletně, včetně fasád domů, oken, dveří, chodníku…prostě komplet. Nevím jak to dělají, ale pravděpodobně obejdou všechny zvonky v ulici a oznámí majitelům, že někde sehnali bagr, deset lopat a žebř a tudíž, že se mají všichni někam odstěhovat, neboť se tu bude ruchat. A tak se ruchá a život plyne..
Vyrazil jsem tedy raději do města, neboť to skýtalo jistou sobotní kulisu. Vedro v ulicích bylo k sežrání. Až se vrátím domů a někdo se mě zeptá ” jak bylo v Gruzii??” zajdu do koupelny pro fén, napálím mu to do ksichtu a navíc mu zapalovačem ojezdím paty.

U snídaně se mnou stolovali dva Ázerbájdžánci z Baku a ti se jen smáli. ” Pavel, u nás v Baku, když není víc jak 30 stupňů, nejdeme ani na pláž….vždyť to je kosa”!! Po téhle informaci jsem uvnitř své hlavy nadobro roztrhal mapu Ázerbájdžánu!!
Coural jsem po přenádherném starém městě a pevnosti Narikala. Vyšplhal jsem až k monumentu Matky Gruzie, neboli obři madam s mečem-patronce všech Gruzinců. Původně jsem myslel, ze na tom kopci stojí sochy dvě, ale pak mi došlo, že se jen tetelí vzduch vedrem a že mě z toho navíc jebe. Nahoře jsem dokonce viděl pít vodu z postrikovače kočku a holuba zároveň. Vedro a boj o vodu prostě spojilo v jeden provaz i zvířecí instinkty. Kočka prostě oznámila holubovi: pij, v takovým hicu na tebe fakt seru..a bylo.
Zašel jsem do chlouby Tbilisi-Botanické zahrady. Né, že bych měl v úmyslu čmuchat k pelargoniím, ale dostal jsem nápovědu, že se tam dá vykoupat pod vodopádem. A fakt že jo. Bylo to až omračujicí.
Bylo mi ze všeho tak nějak fajn na duchu. Možná zaůřadovala i vychlazená dvanáctka v plechu. Otevřel jsem dveře potulného holičství, odehnal mouchy ze spící krasavice a otázal se ” jesť móžno ostriháť??!!”…Chvíli na mě zirala pohledem který oznamoval: a co bych tu měla asi tak dělat jinýho?? Vypadá to snad, že tu svařuju zábradlí??!!… Ale pak popadla strojek a dala se do díla. Opakoval sem stále dokola ” moderno, chačů moderno”…, ale na moderno má každý jiný názor. Naštěstí mě to stálo čtyřicet korun a ne víc. Ostatně, jede mi tu cely den na pokoji větrák a kdybych chtěl šetřit, stačilo do něj strčit hlavu.
Na zítřejší odjezd jsem tedy připraven. S novou hlavou, připraveným kolem a doufejme vyspaný do růžova. Pokud navíc pustí vodu, ovlažím se do zásoby. Směr Kazbegi bude totiž set sakra dřina !!