Tbilisi, aneb Vítejte v peci..

Abych se do tohohle gruzínského habeše vůbec dostal, musel jsem nejprve nasednout do vrtulového letadla-což sem nikdy nevěřil , ze udělám,.. a pak absolvovat průlet turbulentní bublinou, která mne nutila mačkat vší silou – erarní papírový i svůj kožený pytlik. Absolutně nechápu, co v takových chvílích prožívá onen pilot. Možná si čte Leninův životopis, možná poslouchá ABBU a srká u toho kafe, možná klečí a modlí se k sultánovi, možná hladi druhého pilota…možná. Ale já chci aby to prožíval se mnou! Aby vběhnul mezi nás- zelené ksichty- a křičel ” všichni tady umřemééé…a plakal u toho! Chci aby plakal!!

Každá turbulence ale jednou končí, stejně jako zvonková na Matějské taky dojede do cíle. Presto si myslím, ze kdyby měl pilot informaci, ze jsem si bral na cestu jen jedny trenky, alespoň by se snažil tím kniplem pohnout.
Ocelový pták mne vyvrhnul kol čtvrté ranní na tbiliské letiště. Následovala zcela nehumorná kontrola moji identity pomocí pasu za účasti dvou ozbrojenců. Projeli si pas kopirkou a pak nad tím dlouze dumali. Bylo záhodno roztříštit napjatou chvilku fórem ve smyslu: ” ne, nejsem George Clooney, ale chápu, ze vás to mate”…Ale nechtěl sem dostat pažbou do úsměvu. Co ovšem k úsměvu bylo? – moje krabice s kolem. Při čekání na batožiny se totiž dlouhou dobu nic nedělo. Nuda nuda – šeď šeď. Až pojednou vyjela moje krabice s kolem- bohužel tak nešťastně- že zůstala na půl cestě z chřtánu, až ostatní zavazadla padala s mocným “žuch a prásk” na zem. Chtěl sem dělat , že krabice není moje, ale to je jako nepřiznat se k vlastnímu ďítěti, které rozbilo okno šutrem, který jste hodili vy. A tak jsem popadnul vše důležité a vplul do letištniho humbuku.
A když říkám humbuk, myslím tím humbuk!! Už pátá ranní na letišti mne přivedla k jistotě, že Gruzínci mají blíže k Turkům a letiště tu má blíže k tržnici. Bylo jasné, ze najít místo na sestavení velocipedu bude ořech. Kór, když vám neustále do obou uši ječí taxikáři ruskou-anglickou míchanicí, že vás odvezou až na kraj světa,
Utekl jsem z onoho mumraje do záhumenní přistávací dráhy a tam jsem bezmála dvě hodiny sestavoval z hovna bič. Občas se přijela podívat policie, aby mne pozdravila vztyčeným palcem, což mne dmulo pýchou. Snažil jsem se dělat vše na první dobrou, pozorujice přitom východ jitřenky. Bylo totiž nad očekávání jasné, ze je- li v šest ráno 28C, na kolik to asi vysmaží ta žlutá koule, až vyleze z pelechu!!??
Nasednul jsem na nadrženého železného oře a vyrazil k městu – jářku 20 km. Nechci se rozepisovat o předměstí Tbilisi, neboť nejsem nafrfněný kritik z Lonely Planet. Navíc mám za sebou 13 dětských návštěv komunistického Bulharska, což z dítěte udělá dospělého muže už v sedmi letech! Jediným úkolem bylo těch dvacet kilometrů nespadnout pod kolemjdoucí auta. Vlastně jsem aspiroval na kouzelnickou show s názvem: Magie neviditelného velocipédu. Klaksony mne naštěstí držely ve střehu, neboť tady platí, že kdo netroubí, toho nepozvou do Top Gearu.
Dokázal jsem tedy zavčasu najít svůj hostel, své lože a svůj vnitřní klid, neboť Jitřenka se přihlásila ke slovu. Teploměr na námestičku ukazuje právě 41C.
Zatahuji okenice , abych ve tmě mohl přemýšlet, kde se tu dá koupit azbest!