Jayena – Lecrin

Kolem třetí ráno mne probudil datel. Datel? Byla naprosto černo černá tma. To datel nikdy neklepe. Vytáhnul jsem hlavu ze spacáku a v údivu zjistil, že to klepu já. Třepal jsem se zimou tak, že houpací síť jako by plavala na vlnách a provazy kolem stromu měly co dělat, aby ten třepající se nápor udržely. Byl sem jen ve spodním prádle a tak jsem ve tmě tahal z batohu všechno, co by se dalo použit . Teploměr ukazoval 2 stupně! Co? To přeci není možný, přes den třicet a v noci dva!? Tady se něco pokazilo! “hej ty tam nahoře, něco ti nefungujé?”
Obavám se, že tomu nahoře všechno šlape. Jen mně se blíží problém s oblečením. Kromě Goretex bundy a kalhot nemám nic. A taky mám sandály. Jenom. Ale k nim čtvery ponožky! Jsem přeci Čech. Než sem znovu usnul, uvařil sem v hlavě plán, kterak navštívím nějaký místní fotbalový zápas na vesnici a až se budou šuteři sprchovat, tak jim čmajznu dresy. A bude mi teplo teplíčko… jako první si dám Messiho
Ráno mi byla stejná zima i jako oblečenému a tak sem raději vyrazil. Slunce po chvíli řeklo Bueno… a já se opět vysléknul do kraťasů. Zvláštní koloběh. Celý den jsem stoupal a klesal národním parkem a byla to absolutní pastva pro oči. Za celý den jsem nepotkal kromě divokých prasat jediného člověka. Upínal jsem se k jediné vesnici na trase, neboť sem neměl jídlo. A zákon schválnosti svedl moji cestu na pěšinu, pěšinku, pěšinečku, až sem začal mít pochybnosti, jestli na konci nebydlí satan. Z obou stran pěšinu lemoval bodlavý makis a trní, opuncie a ostružiny. Po třech kilometrech sem si přiznal, že sem v těžkém hajzlu. Chtě nechtě, vydrápal sem se zpět na šotolinu a tahal ze sebe trny a nadávky. Hledal sem v mapě cesty a cestičky a nakonec se po instinktu vydal lesem. Po hodině sem svoji stezku našel a společně s ní i napuštěnou nádrž s vodou. Byla to euforie. Bože tolik štěstí! Bůh existuje, křičel sem na lesy.
No po hodině mne to přešlo, neboť mi bůh postavil do cesty stezku pro kozy s tak prudkým spádem, že jsem měl problém držet kolo v pozoru. Navíc jsem prorazil přední plášť o ostré kameny. Co víc ještě, bože můj? Bez jídla, bez vody, vesnice na dohled a přesto v nedohlednu. Po troškách jsem se doplahočil dolů, zalepil kolo a z posledních sil dotáhnul náklad do protějšího kopce, až k hospodě … a okamžitě si poručil pivo a kafe. Hnus velebnosti. A jen sem dopil slavnostní odměnu, hned mi došlo, že nemám vestu a že musela zůstat nahoře na stezce. Jebaaaat!!! Hodinu sem se hádal sám se sebou, jestli to vše absolvovat znovu, nebo nechat vestu zakořenit pro jiné generace. A tak sem zaplatil a šel pro ni. A že byla až na samém vrchu, to snad říkat nemusím :)…. jó, není pořád posvícení