Ulehám do houpací sítě mezi snad jediné dva stromy na spektakulární cestě Bosa-Alghero a hned za zády mi bije moře. Takhle si to človek většinou vysní a většinou se to nesplní. Ale dnes to pravděpodobně vyšlo. Ještě by mi mohla Meg Ryan přinést dvě chlazená piva a bylo by to “cajk”. Abych se na tuto pobřežní silnici dostal, musel jsem udělat odbočku z hor. Včera při požírání prapodivných těstovinových vrtulek Made in Vitana před spaním, kdy teplota bouchala stále ještě na 25C, jsem si řekl “a dost”!! Jede se na pobřeží. Bude tam foukat, bude tam čvachtání a bude tam wifi. Ve vnitrozemí můžete na wifi zapomenout. Když sem predevčírem platil za pivo v horské vesnici, jen tak jsem se zeptal postarší obsluhy “máte wifi”? A ona že jo, šla k cukrovinkám a prý jakou příchuť?! Buď špatná výslovnost nebo divnej hospodskej. No a abych se tedy moře6 a wifi dobral, musel jsem napřed překonat pohoří do 900m, projet kolem televizních vysílačů – což znamená, že výš už to nejde… A pak spocenej jako to prase spadnout na nulu k móři. A jsem mezi turistamaaaa!! A je tu jídlo, a pití, obchody, a wifi tu neznamená cukrleee!! A tak si můžu užívat turistického lákadla v podobě téhle pobřežní cesty, i když je to opravdová cyklomrda nahoru dolů.., ale je alespoň co na čučení, když už z člověka teče jako z prasklýho bojleru. Grrrr
