.. mi na závěr korsické anabáze poslala zprávu: „Do odjezdu lodi na francouzskou pevninu Ti zbývá den. Ubytuj se v kempu a užij si den volna jako to dělají jiní.“ A tak sem ji poslechl. Vybral sem kemp nejblíže přístavu a dožadoval se na recepci zaplacení položky Osoba + houpací sít. Na tuhle variantu ovšem neměli žádnou kalkulaci a tak mě museli ubytovat jako Osoba Návštěvník – což stálo pouhé čtyři eura a dávali přitom grimasou najevo, jak je to štve. Myslím, že sem byl poslední komu takto pronajali místo v kempu za cenu jednoho piva. Užíval jsem si města a moře a valení se v písku a zase moře a zase valení se v písku – přesně jako sem to dostal přikázáno. Jediné co mi dokázalo takovýhle echt pocit z přímořského kempu pokazit byl pták, který v jednu ráno přiletěl do koruny mého stromu a tak ječel, že sem nezamhouřil oka. Kolem druhé ráno jsem se snažil trefit jej botou, ale byl neoblomný. Zajisté vábil tímhle songem samičku, která na něj házela bobek. Ve tři ráno jsem byl už skálopevně přesvědčený, že samici najdu a pokusím se ji přemluvit k větší všímavosti. Brzy ráno jsem tedy nastupoval na loď rozmrzelý, opuchlý, nevyspaný a navíc dojatý z příběhu neopětované ptačí lásky. Šest hodin plavby jsem tedy doháněl zanedbané, abych byl připraven na výjimečné setkání v přístavu Nice. Kořínkovic a Kadalovic familie alias D.U.B fanoušci, se mi totiž ozvali, že užívají si cyklozájezdu na Azurovém pobřeží a že mají pro mě pivní proviant. A jak slíbili, tak se i stalo. Jako ve filmu. Poslední vyrážím z lodi na pevninu a tam už moji zlatí s jídlem a pivem v ruce. Byl bych blázen, kdybych neudělal co sem udělal – neboli se vykašlal na etapu dne a raději odjel s nimi do kempu na jídlo, pití, slivku, sprchu a nocleh… Já nevím jak to popsat, ale stav blaženosti se tomu tuším říká. Tohle Vám kamarádi fakt jednou vrátím. Hlavně to jídlo, co jste mi sebou nadělili. To by nesežral ani regiment! Takhle vypadá podpora na cestě na jedničku. Takže ještě do druhé nohy a omluvte mě, ale fakt už musím zase jet… díky za všechno!!
