.. prosím. Ještě si pro něco zajdu, a ješte na záchod,.. a zuby, dyť já si nečistil zuby. Asi tak vypadalo mé odcházeni z vyhřátého penzionu. Venku lehce mrholilo a já měl dle regulí vyklidit pokoj do desíti. Jelikož byla v oné smrtelné ceně za ubytovaní i snídaně, bylo jasné, že jim sežeru vše a ještě pokoušu ubrus a ohnu lžičku. Dal jsem si dvakrát vločky s jogurtem i mlékem. Pětkrát sem si dolíval kafé až z toho moje srdce chytilo arytmii a marmeládu sem vypráskal jen tak bez ničeho přímo do dutiny. Kdybych měl prasknout!! A jak se blížila desátá a majitele začali nervózně očekávat loučení, stal se ze mě pes co točí se dokolečka a se svěšeným ocasem leze pod stůl, jen aby ho nevyhnali na dvůr. No stalo se. Do desíti minut po odjezdu stál jsem u cesty schovaný před lijákem a usušené věci začaly znovu kňourat vlhkem. Čekalo mě další horské sedlo Col de Vars 2 200metru a můj hostitel tvrdil, že je jednodušší než včerejší Bonette. Stejně tak ale tvrdil, že bude ráno pěkně a teď stojím pod stříškou a bubnuje mi na záda něco mokrého Ulhanec ulhanej! Nedalo se nic dělat. Musel jsem vyrazit. Pomalu a s rozvahou, plným břichem a po kakání. Při stoupání na průsmyk zničehonic vylezlo slunce a s ním i moje nálada. Kopec to byl na dvě facky, ale když do toho svítí slunce, jde to vždy lehčeji (ted lžu, vůbec to nejde lehčeji, slunce neslunce). Jako bonus jsem si chtěl vychutnat café přímo na vrcholu. Majitel shrnoval sníh a bezděky se optal odkud jsem. Poté mi řekl, že byl před měsícem v Praze a než se vrátil z toalety, ukradli mu bundu. Pak z auta vytáhnul paragon z pražské hospody na Sokolovské na 350,- za řízek a propiskou k tomu bylo dopsáno +20%. Chuť na kávu mě hned přešla, protože mi došlo že ten ocas si ze mě udělá terč a já tam jako trest za národnost nechám majlant! Valil sem tedy z kopce dolu zcela osiřelým lyžařským střediskem Vars až do Brianconu. Jelikož mám většinu prusmyků stále uzavřených, měním kurz na Italské Torino neboli do kapučínova!!
