Předpověď nelhala. Lijavec rozmetal okolí už nad ránem a nehodlal končit. Nez jsme s klukama sbalili stany, byli jsme durch a okoli nam dávalo jasně najevo, ze bude huř.
Neboť mel nejchytřejší z nas fištróna, zablokoval pro nas posledni mista na hostelu v jediné osadě na cestě – Haast. Ale ta od nas byla porad 50 km. A tak jsme se objali a vyrazili bojovat každý sam za sebe. Byla to strastiplna cesta v lijaku, jaky svet nevidel. Jak se tu holt pravi: Kdyz se tu rozprší, je lepší sednout do člunu a čekat. Dojel sem v podvečer na ubytovani, vylil vodu z bot, brašen,pani na recepci mi donesla igelitovej pytlik na muj pas a řekla ze riskuju, ze ještě jeden lijak a neodjedu domu, bo moje fotka v pasu bude vyplavená.
V moment, kdy usedl jsem zborcený na židli, začalo svitit slunce a satan se mi smál. Na radu pani jsem nacpal noviny do bot, všechno pověsil na šnuru a jel se naposled podivat lesem k Tasmanskemu moři, které uz asi neuvidim.
Ráno me cekal výjezd pres Haast Pass a ja vyrazil takřka bez jidla, nebot mistni osadu zasobuji mimozemšťani a v obchodě sem mohl koupit prodluzovacku, smetak, sampansky, cigara a květák. Mozna se přesně z těchhle surovin da neco uklohnit, ale ja byl bez napadu. Hned v úvodu mi z nasi trojice odpadl švýcar Johannes ktery záhadně na svém kole poháněném řemenem utrhl tři zuby a po cestě sem u cesty nasel sediciho francouze Nabyla, ktery roztrhl plášť…Takze kluci si maximalne zkusi stop a ja to odedřu.
Krajina byla neskutecna. Řeka Haast lemovala cestu a hory připravily vražednou kulisu. Zalehl jsem do stanu u vyhlašené Modre laguny, kterou vytvořila horska řeka ve vápencovém podkladu. Drtil jsem to pěšky lesem k laguně dva kilometry a nez me stačily sežrat krveziznive mouchy musel jsem konstatovat, ze reka Soča ve Slovinsku čaruje stokrát vic. Za echtovni považuji svoje setkani se Španělem Josem, ktery jede taky na kole, ale na nosiči si sebou veze panev na paellu!! Prostě ja doma promyslel, jesli litrovej hrnec neni pro me moc a frajer tahne litinovou panev!!:)
Nebylo tezke ho hned z rána předjet a mit tak pred sebou dulezite mestecko Wanaka, které je primo legendou, neb se zde združuje diky jeho krase početná skupina Čechů. Kamarád Kuba, který tu žil, založil k me radosti na facebooku skupinu s nazvem “ Kdo ubytuje smradlaveho a hladoveho magora na kole” a hned z rána se jako prvni ozval Tom s nabidkou, ze jsem vitan. Bylo ale težké k němu dojet. To co mi nabidla krajina hned z rana mi bralo dech. Jezero Wanaka a hned za nim jezero Hawea byly jako z pohlednice. Musel jsem pořád zastavovat a lapat z te krasy po dechu. Kultovni stezka kolem řeky do Wanaky jen dovršila moje pochopeni, proc se někdo vzdá krasy nasi matičky české a přesune se s rodinou sem. Tom s manželkou mi nabidli k přespaní maličkou chatičku v lese nad svým domem a ja mam cely svět na dlani. Bože, tak takhle vypadá štěstí. Diky Tome, Káťo, Kubo
