Lac de Charpal – Pratlong

v rukavicích se psát nedá?…nedá:)

Samotná zima a mrholení nebylo po ránu to nejhorší. Možná beznaděj z toho, co tu kurva dělám. Nikde ani nohy. Ostatně kdyby tu noha byla, tak byla stejně zmrzlá. Byla jediná šance, opustit lesy a výšku a spustit se a najít vesnici a hospodu. A to rychle! Když jsem vylétnul z lesa na okamžik jsem zjistil, ze ten ukrutně ledový vichr nemá směr. Ať sem se natočil na kteroukoliv stranu, pořád mi to mydlil na tlamu. Došel jsem k jistému přesvědčeni, že jde o čtyři větry, uprostřed nichž stojím vždycky já! Což je pecka a měli by to vědět na Primě! 

  Dojel sem do liduprázdné vesnice a našel liduprázdné kafe. Paní topila v kamnech a ujistila mne, že dnešních devět stupňů přebije zítřejších dvanáct a že když sem nezmrzl dnes, tak asi umrznu zítra.

  Navštívil jsem vytápěnou toaletu madam a kromě všech potřeb světa jsem zpozoroval, že má panimáma voňavé vlhčené ubrousky na parapetu. Vysléknul jsem se tedy na hajzlu do hambata a projel si ubrouskama každou zákrutu těla. Popravdě jsem se v té zimě nemyl třetí den, neboť kamarád Bobr říkal, že špína při pěti stupních umírá a sama odpadá. Mimo jiné info pro frau Pospíšilová – šulinka jsem ani neumýval, protože ten nebyl už tři dny venku a je někde zalezlej.

  V Saint Alban jsem dal zmrzlé cafe ve stejném  baru, kde jsem před desíti lety odpočíval při cestě do Santiaga de Compostela. Bylo to mile připomenutí jak už jsem starej:)

  Po desíti letech jsem tedy putoval krajem Gévaudan, neboli místem, které chrlilo v šestnáctém století hrůzu jen při pomyšlení a chrlí ji dodnes. Tou dobou zde řádila Bestie z Gévaudan, neboli Béte de Gévaudan. Ztělesnění vlka a stvůry, která v kraji roztrhala na dvě stě lidi a o které dodnes kolují legendy a točí se filmy. Nikdy se na záhadu nepřišlo a ti jediní spříznění, kteří by o tom mohli něco vědět, neboli psi – vám na otázku odpoví stroze “nechci o tom mluvít´;)”

  V takovém kraji se to spí jedna báseň, to mi věřte:)