Po více než měsíci v horách, ocitnul jsem se velkoměstu napospas. A město začalo vybírat svoji daň sakra rychle. Nechal jsem si zprvu poradit, kde naplnit svůj vrčící žaludek. A bylo mi řečeno, že je za rohem vyhlášená indická restaurace. Uaaau, vyjuknul sem. Konečně troška mezinárodní kuchyně do pupku a navíc laciné. Neskutečně vyumělkovaný pokus o indický Bollywood, já jediný host, pět servírek i majitel u mě. Mluvil anglicky, ale já mu rozuměl jen “ verrrry gúd fúd for ju…belív mi”… A pak mi přinesli kuře na kari objemem snad pro pět chlapů z tanku i se psem a čistou vodu. A připlacení suše pronesl “eit handrd spešl prajz for ju” Ty vole 800SOM? Dyť za to sem jedl týden v horách! Ponaučen nezdarem zašel sem na největší bazar v zemi a lidské mraveniště nejhrubšího zrna. Do spáru smrti si mne přitáhnul věhlasný Osh Bazar. Pravdou je, že tenhle orient lahodí turistickému oku a je to vlastně čirý spektákl a obchodní show. Abych se ale mohl zúčastnit obchodu, musel jsem vytáhnout peníze. A tak jsem se rozhodl vyměnit pár dolarů v lokální směnárně. A než jsem řekl “do prdele” obrali mě o 1500 SOM. A jelikož je to moje noční můra, napíšu o tom zvlášť. Zcela zdrcen kráčel jsem večer ulicí a rozhodl se utratit za cukrovou vatu. I převzal sem ten lepící sajrajt a podal 50SOM a on nevrátil. A to už sem cítil běs, byť se tu mluví o pár korunách “dej mi peníze”… povídám mu rusky “cukróčka stojat 50SOM povídá…“ já nejsem turista, dej mi peníze zpátky… říkám mu naštvaně.. “ták, panimáju, izviní…..a podal mi nazpět 30SOM. Do prdele s městem… do prdele s ním! Hned ráno jsem začal znovu balit kolo a domácí na hostelu se jen smál. “kam jedeš? Vždyť si teprve přijel…” “zpátky do hor, ve městě nebudu ani náhodou…˚ a povykládal jsem mu, kterak jsem se nechal zruinovat za jeden den jako prvňák u tabule.. Domácí se jen smál, otevřel bránu a poplácal mě po zádech. “davaj, běž si vydechnout a zítra večer ti zase rozestelu…” A tak jsem vyrazil do padesát kilometrů vzdáleného Národního parku Ala Archa. Do národního klenotu nejvyššího významu. Krajina se začala měnit už třicet kilometrů za městem a já cítil na těle i srdci opět poklid. Cesta vedla do kopce hned od prvního metru až do výšky 2200. Bylo to úmorné šlapání, ale rukavice byla hozená. Národní park má povinné vstupné 70SOM a na bráně mi bylo sděleno, že se nemusím strachovat, že na konci cesty je po 12 kilometrech hotel a obchod a restaurace a že mi tudíž smutno nebude. Sedmou večerní, dojel sem na konečnou. Slunce zašlo za hory, zima okamžitě udeřila a jediné auto odjelo od zamčeného hotelu. Než sem řekl švec, byl jsem sám uprostřed štítů hor a drkotal sem zubama o sebe jako datel. Na loukách byly postavené přístřešky pro soukromé akce a tak jsem jeden okamžitě znárodnil a zažehnul oheň. S pivem v ruce jsem si uvědomoval tu vnitřní odlehlost a osamělost, ze které bych se doma připosral strachy, ale tam jsem se vnímal jako součást přírody. Skoro jako na Osh Bazaru:) Úderem deváté jsem uprosil majitele hotelu, který zrovna chrastil klíčem, jestli mi zamče kolo a vyrazil poté na trek. Bylo -2 a já si jako cíl zvolil horolezeckou základnu pod ledovcem jménem Učitel ve výšce 3600. Nebudu se rozepisovat jaká to byla štreka a jak byla kouzelná. Chvílemi jsem myslel, že jsem na Aljašce. Tenhle park je opravdu na hony zcela jiný, než zbytek hor co jsem viděl. V půli cesty jsem se dostal na ledovcovou sněhovou stranu a potkal Francouze, kteří výstup vzdali kvůli sněhu. Zkusil jsem tedy svoji štěstěnu a ono to záhadně vycházelo. Když sem dorazil zcela uondán na samotný vrchol, bylo v boudě deset ruských skialpinistů, kteří tam měli týden cvičení. “dneska jsi pravděpodobně jediný, kdo to dal”..povídají mi u kávy… Ale proč si šel v tak blbou dobu? Copak nevíš že se chodí v jedenáct? V tu dobu už povolí sníh, ale zem je pořád ještě zmrzlá aby ti neklouzalo…”padla rada.. “ když víte… já jsem z kraje 200 metrů nad mořem a tomuhle já nerozumím. U nás když totiž napadne sníh, tak v jedenáct je po něm a ve dvanáct vyjedou silničáři! My stavíme pro jistotu sněhuláky v sedm ráno…”dal jsem na vysvětlenou a vydal se dolů. Navečer jsem odemknul kolo, poslal vdušný polibek horám a rozhodl se neohlížet. Věděl sem, že jakmile pustím brzdu, poletím padesát kilometrů střemhlav zpět do civilizace a hory zůstanou navždy v dálce. A tak jsem chvilku přemýšlel, naposled se ohlídnul ….a povolil brzdu Ahooooj,…. třeba někdy…
