15.9. – Sosnovka – Bishkek

Vesnice Sosnovka je jakousi vstupní branou, kde platí se mýtné pro průjezd průsmykem Teo Ashuu. A jelikož je Sosnovka vstupní branou, je tedy zároveň i výstupní branou. To je jasňačka a já si to uvědomoval setsakramentsky. Mohl jsem jakkoliv oddalovat balení stanu, vyfukování matrace, nebo čistění zubů – byť jsem ztratil kartáček. Odjezd z hor byl prostě nevyhnutelný. Navíc počasí mi ve smutném loučení nahrávalo do karet a vytrvalý déšť měl zahladit moje stopy. Pro jistotu šetrnějšího odjezdu od přírody, rozhodl jsem se lemovat hory až do nejzazšího bodu. A tak byť se pode mnou již rozkládala nekonečná planina Chuyské oblasti, kde ležel i můj cíl Bishkek – já tvrdošíjně brodil potoky a coural přes louky, neboť sem věděl, že sjedu-li do oblasti Chuy, bude na chuj. A domácí tomu moc nerozuměli. Když ládoval jsem vodku s místními pošahanci, kteří se hned z rána potřebovali zládovat a ještě pro jistotu přijeli autem, pořád mi ukazovali “na Bishkek musíš tudy a né tam kdesi nahoru”. Já vím, ale mě se nechce .. odpovídal sem vytrvale a žasnul nad tím, jak někdo může přijet autem, aby smahnul litr vodky na cestě v zatáčce a jako bar mu posloužila betonová zábrana. “Můžete mi vy pro změnu vysvětlit, proč chlastáte tady na cestě a ne ve vesnici?” říkám “prósto Pávjel, tu je příroda, výhled a každej kamoš co jede autem okolo si může dát s náma” … No? Super…tohle možná zavedu u cesty na Olomouc. Nač se zavírat do knajpy…. V půli cesty, kdy vichr a černé mraky dohnaly moji Salsu odbočil sem na polní cestu linoucí se podhůřím, když na mě začal volat chlapík ”tam ne, ne.. a zkřížil ruce, což znamenalo problém ….” Dojel sem k němu a dostal nechtěnou informaci, že řeka odnesla most a když nebyl most, tak cestu rozorali.”Cesty nět! … jediné možné cesty – mimo tu hlavní”. A tak čtyřicet kilometrů před Bishkekem jsem se napojil na stužku vinoucí se k hlavnímu městu a fakt, opravdu fakt jsem žil v domnění krásné cesty. Vedla přece k Bishkeku. Ale Kyrgyzstán nezklamal! Byla to absolutní tragedie. Byla to nejstrašnější cesta cest. Ve spojitosti s množstvím aut a marshutek, ožralých a zfetovaných hovad pravděpodobně z koňskýho mlíka s množstvím trhovců, psů a děcek skákajících do cesty, šlo přímo o pekelnou bránu. Když navíc došlo k fakt úsměvné situaci, že na délce deset kilometrů zúžili cestu na polovic, chyběl asfalt a do kolony vjel kropící vůz, kterému šteloval trysky sám debil, takže to valil lidem do aut a trhovcům do paprik … moje nervy byly na zauzlování. Bez absolutní soustředěnosti šlo o sebevraždu v přímém přenosu za asistence národa. Hory se vzdálily a schovaly do mraků, zato Bishkek se vyloupnul sakra rychle. Při vjezdu do města pojednou stála auta všude kam oko dohlédlo, cesta se zúžila na jeden pruh a lidí pobíhalo vúkol na miliardy. Do centra daleko, ale tady největší šrumec a chaoz, co jsem kdy viděl. Má snad přijet prezident? Je to demonstrace? Nebo je sčítání národa a všichni se musí shromáždit na jednom placu?….ó né, to jen jediný autobazar v Kyrgyzstánu a neděle k tomu! Prostě galašaráda! Projel sem briskně centrem a dorazil na klenot Bishkeku – náměstí Ala Too. Nikde jinde jsem cestu ani zakončit nemohl. Poprosil jsem kluka na lavičce, jestli by mi zmáčknul závěrečnou fotku a on ochotně asistoval. Po kontrole jsem ale zjistil, že žádnou fotku neudělal a poprosil jej znovu, ukazujíce jak se mačká tlačítko… a tak jsem se fotil třikrát a stejně nic. Musel jsem nakonec poprosit kolemjdoucího turistu o pomoc. Jak vidno, jezdit na koni umí, ale mačkat tlačítko u foťáku je nad jejich závit. Ubytoval jsem se v nádherném hostelu, za burácení větru rozebíral brašny na kole a vše dával do poličky … a bylo mi strašně smutno. Objednal jsem si pivo na zahnání chmury a usednul pod střechu terasy za bubnování deště. Jsem v cíli, ještě není úplně konec ale už teď vím, že tohle byla set a sakra jízda a že se mi bude stýskat.