Yerevan – Gyumri – Akhalkalaki

Rozhodl jsem se, rozloučit se s Jerevanem. A trosku netradičně. Než abych se prodíral tímto mumrajem a babylonem, zvolil sem k výpadku z města vlak. Za prvé jsem vlakofil a za druhé to měl byt bezva nápad. A taky že byl.
Jerevan má jedno z největších nádraží co sem viděl. Buď prostě zbyly cihly, nebo se projektant pomátl, ale je prostě veliké. Veliké na to, ze se tu za den namotá asi deset vlaků. Víc nic. Nejsou tu ani digitální tabule, ani směrovky…Prostě si ten svůj vlak najdi. I když, ono je to vcelku jasné, když stejně jiný vlak nejede.
Paní u pokladny mi prodala lístek za neskutečné směšný peníz, kolo se neplatí a sedět mužů kde chci. Zbývalo jen dočkat příjezdu vlaku. Trosku jsem hřál v hlavě myšlenku na klimatizací a zásuvku . No po chvilce vlak dorazil a me došlo, jaký ze sem byl najiva. Vlak dosluhujici sovětské výroby byl plný trhovců a dělníků ze staveb. Kdo mohl, ten ulehnul a spal. Já ne, protože jsem se snažil vyrovnávat výkyvy vlaku a chtěl sem byt při smyslech, až se převratime. Vlak jel absolutně nudnou, pustou a kamenitou krajinou podél střežené hranice s Tureckem. Našel jsem odvahu a navštívil WC. Myslím ze scéna z filmu Trainspoiting se natáčela přesně na tomhle hajzlu. Miluju české vlaky a je mi líto lidi, kteří lateří na kvalitu naši dopravy. Pché!!
Navečer jsem se dokodrcal do města Gyumri. Druhé největší město Arménie působilo po návštěvě Jerevanu jako Kačerov. Gyumri mi nabídlo usednuti na obrovské náměstí a pohled na dva kostely, které pro mnohé slouží jako připomínka obři tragédie , která město postihla v roce 1988. Zemětřesení tehdy srovnalo prosperující a krásné Gyumri se zemi. Nezůstal kamen na kameni. Zemřelo kolem 70 000 lidi a město se nevzpamatovalo dodnes. Největší bordel byl ale ten, ze Sovětský Svaz tehdy odmítnul pomoc v rámci záchranných akci z řad “imperialistickych zemi” a sám místo toho, aby pomáhal, vydal jen prohlášeni, ze zahynulo dvacet tisíc lidi a o zbytek se nestaral. Nakonec se do toho vložil Červený Kříž a do tří dnů začaly záchranné práce, ale mnohde již bylo pozdě.
Bylo frustrující sedět tam a dívat se na lidi na lavičkách. Raději jsem sednout na kolo a zase vyrazil.
Při setmění hledal jsem místo pro “paljatku” jak se tu rusky říká stanu. I zajel jsem do postranní ulice až na konec, když přišel rolník s krávou a povídá ” čto ty chóčeš”, sdělil jsem mu co a jak a on povídá: cože? Spát venku ve stanu? Ani nápad! U nás budeš, pojíme, povykládame a hezky si odpočines. Ale musíš mi pomoct odvézt telata, podojit krávu a uklidit dvůr. Jak řekl, tak se i stalo. Držel sem kýbl s mlekem, tahal z louky telata a hospodář ječel na celou dědinu ” Čecha tu mám! Na kole přijel! Bude u nás spát!!” Pak mi ukázal celou zahradu strom za stromem, veškerou zeleninu, zvířata,…pak usedlo se před dum a pilo kafe. Jeho žena přinesla lavor s horkou a slanou vodou, prý abych si tam dal odpočinout nohy než bude večeře. Byl jsem natolik konsternovan tou ryzí lidskou čistotou, ze neměl jsem slov. Čím byli chudší, tím více se mi rozdavali. K večeři jsem dostal tolik jídla ze přecházel zrak. Vše z vlastních zdrojů. Nejvíce sem zakroutil očima nad teplým mlékem s cukrem a k tomu čerstvé plástve medu.
Při večeři mi hospodář povídal, kterak žil v roce 88 spokojeně v Gyumri. Ten den byl svátek a valná většina lidi byla doma. Byl krásný den až do 11.42 pak se zatřásla lehce země a on přispěchal podržet novy televizor, aby nespadnul. A pak se země ozvala znova… A zbytek už neví. Zřítil se jeho dům, tak jako další. Bydle v osmém patře. Našli jej po třech dnech francouzští záchranáři. Měl hlavu vraženou v troubě jeho sporáku a to mu prý zachránilo život. Všechny kosti byly na dranc a roky se nemohl dat dohromady. Nikdo mu nic nedal a věří silně od té doby jen ve vlastní práci a v sebe.
Přespal jsem v posteli jeho syna jako miminko a nedokázal se ráno rozloučit. Kor, když se stůl opět prohybal u snídaně jídlem. Dostal jsem ješte proviant a plástve medu na cestu, objal je, stisknul jejich upracované ruce a vyrazil.
Celou cestu až na Arménsko-Gruzínskou hranici jsem nad nimi přemýšlel. Nad podmínkami v jakých žiji, nad osudem jaký mají, nad prikořim, nad snahou o lepší život a hlavně nad tím, jak tohle všechno zvládají s grácií, úsměvem, a nonšalancí, až zůstavá huba otevřena. Tenhle můj děda s babičkou vlastně vytvořili moji arménskou tečku. Byli pro mne víc než velvyslanci Arménie a chovali se tak, jak je to armencům vlastní.
Překročil jsem smutně hranice a neustále se ohlížel .Na tohle se zapomenout nedá. A při naši ufňukané české povaze : Kež bych mohl tak jako Turek naložit všechny ty české rádoby-nacionální pesimisty, ufňukance, populisty a pitomce do vagónu a převézt je na malou chvíli sem. To aby brali životni lekce a zároveň pochopili, ze mají políbit svoji rodnou hroudu, neboť si většina z nich žije jako bachyně polní .
Sbohem Arménie a děkujuuuuu!!