V houpací síti spal jsem jako miminko. Zuby mi sice v noci drkotaly, ale té zimy jsem si víceméně užíval. Kdyby tak šlo nabrat zimy třeba do batohu a postupně z něj přes den odpouštět. Svým způsobem se bojím, abych tu zdejší výheň nezakřiknul a jednoho dne nevzpominal někde u kamen, kterak by bývalo, kdyby teplo bylo.
Chtěl jsem se rozloučit s úžasnými personálem dětského tábora, neboli ” dětskogo lágera” – je hrozné používat slovo lágr, ve spojeni s dětmi:). Nikoho z osazenstva jsem ale nezastihnul, tudíž sem jim poslal po jejich dětech, které už byly venku – pac a pusu na čelíčko – vyrazil jsem směr město Vanadzor.
Co me opravdu podél cesty překvapuje, je enormní množství sběračů malin a ostružin. Oblečeni do všeho možného proti ostnům a všudypritomným zmijim, sbírají tak rychle a tak čistě, ze mám problém se po nich nasnídat . Pro mnoho z nich je to jediný způsob sezonní obživy a vlastně je to jen půlka práce. Ta druha půlka obnáší, prodat vše u cesty. A když stojí u cesty jedenáct prodejců ostružin vedle sebe, nechápu jak si mohou myslet, ze zrovna oni prorazí. Ale asi to nějak funguje.
Těsně před městem , když dával jsem si na benzince kafe, uslyšel jsem zvolání “Paveeeel”. Vyletěl jsem jako střela. Byl to jeden ze šéfů dětského lágera a prý me kousek popoveze autem, neboť se musíme formálně rozloučit, což je pravda. Dovezl mne kousek do města, přímo před kebab smažírnu, čímž dal mému dnu jasný průběh. Město mě vlastně vůbec nezajímalo, s výjimkou žrádla a wi-fi, ale bylo težké z něj odjet. Každy mne zastavoval, každy se chtěl obejmout, připadně ruku nastavit, jeden mi dokonce vysvětloval, kterak potřebuje nové endoprotézy a prý je mají nejlepší ve Francii, ale potřebuje k tomu víza.., tak jestli nemůžu pomoci. Chtěl jsem mu dat číslo na doktora Rafiho v Přerově, ale k nám potřebuje nemlich víza…tudíž ” sorry kámo”
Předjížděl jsem přes kopce a hory a doly do města Dilijan, které se honosilo přívlastkem ” Arménské Švýcarsko” Byla pravda, že bylo tu zeleněji, než kde jinde, ale Švýcarsko?? Snažil jsem se na trase k vysněnému jezeru Sevan projíždět vesnice, neboť ty byly zárukou jídla a ovoce. Jeden děduška kvůli mně dokonce na strom vylezl a jablka si za tričko naházel. ” tohle jsou naše nejlepší jablka Pavle a tahal je z pod trika i trenek. Bylo potřeba je napřed prohnat jarem, ohněm a savem… Pak teprvá byla k sežrání.
A tak se cesta klikatila a vedla do oblak, až najednou přišlo to, na co jsem tolik dnů čekal. Jezero Sevan. Neříkal bych tomu ani jezero, ale spíše moře. Absolutně průzračně, největší, nejhlubší, nejvýše položené jezero v cele Euro-Asii. A podle počtu lidi bylo i ke koupání. No me zajímalo jedno jediné, dostat se k monasterii Sevanavank. Stála na malém poloostrově s dokonalým výhledem na modrou dálavu. Nemá cenu se rozepisovat stále dokola o magičnosti takových monumentů. Nemá to ani nic společného s náboženstvím. Člověk jen tiše stojí a snaží se přijmout do hlavy tu historickou perdu. Magie a čáry.
Umyl jsem ze sebe špínu dvou dnů a otázal se Strážců vodní hladiny, jestli mužů nocovat v jejich blízkosti. Jelikož jsme ale v Arménii, tak než sem stan postavil, už byla posádka u mě a prý musím jít na čaj, neboť me chce vidět náčelník. A tak stejně jako včera dostávám lekci z historie, srkám cafe a dívám se do těch temných a hrdých armenskych očí.
One Comment
Comments are closed.
majer
Hej voe ten zerotin vypadá jako ty :-))