Alaverdi – Vahagnadzor

Probudil jsem se v oné nádherné zahradě poblíž reky absolutně svěží . Bylo chladno. Až neskutečné chladno na to, ze do dvou hodin jsme měli byt opět na třicítce. Orval jsem zahradu ze všech stran. Na každém stromě rostlo něco, co můj žaludek dokázal zrecyklovat. Hlavně zdejší kyselé plody Kyzil. Samozřejmě jsem ojidal ze stromů tak, aby případný majitel nic nepoznal. Proste sem mu tam těch pět jablek z čela stromu nechal.
Cesta měla vest cely den kaňonem řeky Debed a je zařazena mezi Arménské skvosty. Musím dat za pravdu. Musím ale dat za pravdu taky těm, kteří tvrdili ze se vzduch v kaňonu nehýbe a teplo do nej navíc sedá. Dal jsem si na ranní rozjezd cafe u dvou krasavic v jejich motorestu. Pokud chcete mít v Arménii motorest, musíte mít dům či jeskyň u cesty, dvě zdratované plastové židlicky, stůl a popelnik. To prostě stačí. Holky se mohly přetrhnout, která mi přinese cafe, u kterého nikdy nevíte, kolik bude stát. Proste ho jde uvařit a z okna zařve ” sladkoje??” Jako když k vám přijde soused na besedu. No a pak to kafe dovalí, sednou si k vám a kření se na vás jako na idiota. Navíc tu strašně frčí zlaté zuby. Většina starších z populace má zlatou hubu, ale je mi jasné ze chudoba v tomhle kraji nadělala své. No tyhle dvě děvčata měla ve své hubě zlata na opravu celé hlavy jezulatka v chramu sv. Víta
Kaňon Debed skrývá neskutečné množství historických klenotu. Hlavně kláštery Haghpat,Sanahin či vesnici Odzun. Dostat se k nim ale znamenalo vydrapat se přes deset kilometrů na okraje útesu v téhle výhni. Zvolil jsem tedy jeden klenot- monasterii Haghpat ze 4.stol. zařazenou do UNESCO. Cesta nahoru byla úmorná a kdyby nebyla voda na každém kilometru, snad bych i vzdal. A věru bych litoval. V obyčejné chudé vesnici – za budovou připomínající “pokus o potraviny ” stála monasterie která brala dech. Vše bylo otevřené a podpořené navíc bohoslužbou. Chodil jsem sám po kostele a kaplích a dech se mi tajil. Bylo to magické. Jsem v zemi, která kdysi vládla všemu, která jako první přijala křesťanství a chodím po monasterii, kde se modlili lidé v dobách, když jinde ješte ožirali mamuty. Nebylo slov. Při představě , ze o deset kilometru dal je další monasterie stejně slavná a stará- a to mluvím jen o kaňonu Debed, natož o cele Arménii – mám sucho v krku.
Přes zdevastované město Alaverdi se starobylým mostem jsem se šinul dal. Byl to žalostný pohled na opuštěné továrny a doly, kde se rýžovalo zlato pro Sajuz. I lanovka vyvážející dělníky nahoru k domovu zůstala opuštěna, klimbajici se ve větru .Veliký bratr tady v Arménii nechal vše zbudovat, nahnal lidi, zkurvil co mohl a tohle po něm zbylo. Něco mi to připomíná, ze by nás? Úsměvné je, ze je u nás zrovna Den výročí okupace, ale připomněli mi to až dva chlapíci, kteří mne pozvali na oběd. Oběd se vším všudy, včetně vodky. Pilo se na všechno, ale tak jak mají Arménci ve zvyku-na Všechny Lidi Světa, neboť jsme si rovni. Snažil jsem se vodce ubránit, ale šlo to stěží. Musel jsem dokonce pronést přípitek, neboť pít bez přípitku umí prý jen stará bába. A prý mi stejně nebudou rozumět. Nuže” na velikou Arménii …. A na Pajinu a na Amalku”!!! Mrd s tím 50 procentním masakrem do krku!!
K večeru jsem uviděl u cesty nápis Camp. V Arménii neexistuje camping a na nedaleké benzince mi řekli ze jde o dětský tábor. Znělo to dobře, a tak jsem to otočil. Byl z toho úžasný večer v místě, odkud již byla děcka v trapu neboť sezóna skončila. Byl jsem s radosti pozván do veliké jídelny, dostal jsem najíst a napít, bylo mi ukázáno kterak jde o největší tábor pro děti v Arménii, kde se to jen hemží parachama z Ruska, Belgie, Gruzie a spol. A hlavně mi byla dodána nova dávka historie Arménie. Samozřejmě při vodce. Je k neuvěření, kolik si toho v životě jako národ prodělali, ale hlavně je k neuvěření, jak nezapominaji. Když v roce 1988 srovnalo zdejší město Gyumri zemětřesení se zemi a padlo mu za oběť kolem 50 000 lidi, byli prý Češi první, kdo přijel pomáhat, zatímco veliká SSSR ohluchla a oslepla …a za to se tu bude chlastat až do rána, věděli dokonce ve které minutě dal který náš fotbalista gól Arménii, a hlavně fůra lidi po zemětřesení musela odejít do světa a horda je jich v Česku. A tihle lidé se kterými tu piju mají dobrého kamaráda, který si jen tak v Česku zkusil udělat tradiční arménsky dort a nabídnul jej Čechům. A tak moc to chutnalo, ze mu dal jméno Marlenka…chápete?? A já tu sedím a píju s jeho kamošema. ..” Stačí,… Už mi to nenalivej”:):)