Loučení…

Onen poslední den v Gruzii, potažmo v Kutaisi s šípem zapíchnutým do hostelu Suliko Medico se vlastně ani nedá nikterak protřídit. Směs vzrušení, smutku, těšení se a nervozity….bylo to dojemně napínavé.
Málokdo si totiž umí představit, co obnáší příprava kola do éroplanu. Kor v destinaci jménem Kutaisi. Sehnat v tomhle městě něco, čemu se říká smršťovací folie alias ” strečka” je nadůkol. Jó, kdyby se ze strečky dal pálit chlast, bylo by tu devět streček na jednu gruzínskou hlavu. A co teprve krabice na kolo? Ve městě velikosti Hradce Králové, bez jediné prodejny na kola, he? A kolik práce dá objíždět obchody a prosit o staré krabice, ze kterých si ušijete na míru tu svoji potřebnou velikost, he?
Všechno se dá zvládat, pokud je vaše tělesná schránka v péči Sulika a Mediko. Za ty dva dny se tu vystřídalo na pokojích na deset turistů a když Mediko navařila, bylo slyšet jen mezinárodní ohlušujici mlaskani a vztyčené palce. Pokud do toho začal Suliko kejklit s vínem, koňakem a brandy.., byl každy nově příchozí turista polapen. Prostě prosté čaro! Naslouchal jsem jim v zázračné chvilce klidu, když mi povídali kterak nikdy hostel nechtěli, ale někdo jim dohodil v temné době do domu anglické filmaře a těm se jejich srdečnost tak zalibila, ze jejich dům doporučili francouzskému páru, ten dalšímu, ten japonskému, ten australskému – bavíme se o době, kdy tu nebyla elektřina ani tepla voda – a tak si Suliko a Mediko zřídili hostel. A jelikož nikdy nezměnili úroveň, kvalitu ani cenu, stali se turistickým lákadlem předávaným z ucha do ucha. No a v roce 2008 je navštivilo Lonely Planet a zařadilo jejich hostel do své knihy, což je jako Řád Zlaté Vařečky. Netřeba se v tom dál babrat. Jedou si neustále to svoje, jídlo od Medico patři k tomu nejlepšímu co sem tu jedl, mají fůru nepřátel z řad hotelierů, neboť nemění cenu už deset let, nepodplácí taxikáře, ve městě vznikly tři hostely které mají v názvu Suliko – v šanci, ze to zmátne některého cizince, který přijel za jistotou..atd atd….Bůh vám přej zdraví a štěstí Mediko a Suliko, nebot vy jste jeden z výstavních klenotů Gruzie.
Den jsem nakonec zakončil na mistni tržnici, alias bazaru, který by měl vidět každy gurmán.Bábušky z Abcházie mi udělaly přednášku o kořeni až se hlava motala, děduška mne ukecal na koupi místního pamlsku chuchela, ovoce se přimo nabízelo a v protějsich potravinách dělaných ” po evropskou” nebyl nikdo. A není čemu se divit. Gruzinec kupuje od lidí a čerstvě. Proto se tu u jídla tak mlaská…
A tak sem domlaskal poslední večeři, políbil Mediko, dopil poslední koňak, zavolal taxíka a za společného mávání na všechny strany vyrazil spát na letiště.
Od zítřka, dá li bůh už budu psát zase úplně jiný příběh a vám všem dekuju za naslouchání.