Khidistavi – Kutaisi

Je težké, otevřít z rána oči a přiznat si, ze je konec. A přitom jsem se na to připravoval cely večer ve stanu s pivem v ruce. Sám sobě jsem kladl na srdce ” až se ráno probudiš, ujedeš posledních osmdesát kilometrů, ubytuješ se a ve sprše si na zapařené zrcadlo načmáraš prstem Konec”. Ale to zvládneš, tak jako mnohokrát předtím.
Přesto, smiŕený s osudem jsem čučel drahnou chvíli do síťoviny stanu a poslouchal řeku. Když pojednou mi spravila náladu předchozí informace. Ješte osmdesát kilometrů!! Ješte jsem cílovou pásku neprotrhnul!! Na světe je tolik lidi, kteří neujeli těch mých závěrečných osmdesát kilometrů za celý zpustlý život. A já tu teď mluvím o finiši?
A tak jsem se vysoukal ze spacáku a dopřál si koupel v řece. Byla to tradičně koupel na hambato, při které jsem si hlídal most na horizontu, nebot sem nechtěl přivést pasačku krav do stydné vývrtky. No důležité je hlídat si horizont, ale mít v dosahu i záda. Troubení maršutky vezoucí lidi do práce za mým zadkem mne katapultovalo směrem pod vodu. Lidé na me mávali, já tak trošku na ně a řidič zajisté křičel na cely autobus ” ten měl ale bílou prdel”!
Byl jsem v drsném kraji Guria, který jsem si zvolil jako cestu od moře do cíle v městě Kutaisi. Úmyslně jsem do tohoto kopcovitého kraje jel, neboť mi nabízel klid, senzační lidi, nepřeberné množství zdejšího tropického ovoce a hlavně, důstojně rozloučení z Gruzii. Věděl sem, ze po několika desítkách kilometrů se cesta nekompromisně stočí dolů, do nížiny a dojezd do Kutaisi již bude jen trestem. Aniž bych to věděl, sám sobě jsem nechtěně naordinovali smrtelnou Guria injekci v podobě výkonu, neboť malé kopce jsou mnohokrát zákeřnější než velehory. Jako u psů! Cesta se na mnoha místech změnila v kamení, případně se ztratila úplně. Měl jsem štěstí na pocestné, kteří na otázku ” kudá??! odpověděli “hdnfjfurhtndhsnsmixxxxxxx” ,za což jsme si společně placnuli a já byl pořad nohama v hovně. I potkal jsem člověka jak nesl na zádech nůší. Ukazoval rukou na znamení Zastav! A tak jsem zastavil, abych zjistil ze ma asi osm promile v krvi a ze sem vlastně potkal spíše nůši nesoucí na břichu člověka. Dal mi jasně najevo, ať postavim kolo a poslouchám : dnes budeš spát u mne doma! Nebudu, povídám! Budeš! To není otázka, to je rozkaz! Popijeme, pozvu kamarády a zabijeme berana! Děkuji, ale musím do Kutaisi, povídám.
Mě to nezaaaajiiiimáaaaaa!!!!!!!!!!! Křičel na celé kolo. V tom jelo kolem auto a on ho šel zastavit, aby jich bylo na přemlouvání víc. Auto zastavilo a já nikdy netušil, ze do Opelu Corsa může vlezt sedm lidi, ožralých jako murén, skandujících ” Čech půjde s náma, Čech půjde s náma..!! V kraji Guria nemusíte být zrovna Bono z U2, aby jste byli populární. Finta s odchodem na čůrání a následný úprk se naštěstí podařil. Přesto mne o vesnici dal čekala jiná tlupa, která koupila pivo a chtěla povykládat bajky. Náladu mi zvednul postarší taxikář s Opelem Frontera bez předního světla a kompletně bez blinkrů. V přátelském tónu jsem se mimoděk zeptal:
” nebojíte se ze přijdete o licenci nebo papíry u auta bez světel”?
” jezdím přes den” odpověděl a vypil kalich piva
” a tohle?”…klepat sem prsty na místa, kde dříve bývaly blinkry
” …éé, jezdím hlavně do Kutaisi a tam je cesta rovná! A kdyby byl problém, mělo by policajty spíše zajímat, ze to nebrzdí!
..Dopil další pivo a vyrazil za ritem.
Co kurva stresuju?!!
Cesta se vinula nahoru a dolü, teklo ze mne jako z vola a s radostí jsem přijal ješte několik koupání na hambato…, když tu se přede mnou zjevil evidentně poslední kopec a za nim se topila nedozírná rovina. Je to tady! Naposled jsem vzdechnul a povolil brzdy….
Těch třicet posledních kilometrů do cíle me cesty v Kutaisi si ani raději nepamatuju. Široká cesta, plno aut, tlak většího města a spalující vedro dokonalo vše.
Jel jsem najisto do hostelu Suliko Medico, kde jsem před desíti dny zapíchnul šavli do záhonku růži. Nikde mi nebylo tak dobře jako tady a bylo tedy jasné, ze jsem na nejlepší adrese pro dvoudenní čekání na můj Boeing.
Suliko křičel již z dálky ” Čech se vrátil, Medicó pojd se podívat, Čech je tu…” A já mu padnul sklíčený do náruče. Jak z pocitu konce cesty, tak z představy, ze Suliko bude chtít můj návrat opět oslavit….!!!
” Medicó, dones víno…,tohle se musí oslavit” ….no dyť sem to říkal, sakra!!;)