Můj nocleh v Kazbegi byl prvotřídní. Byl jsem vděčen bohu za to, ze se válím v peřínach, neboť celou noc již tradičně lilo. Měl sem výhled z okna přímo na chrám Gergeti vysoko na kopci, který sl bude moje prdel pamatovat na věky věků. Ani se mi nechtělo moc atmosféru tohohle vysokohorskeho střediska opouštět, ale ” čas běží”- jak se říkávalo na vojně.
Chtě nechtě, musel jsem k odsunu směrem dolů využit silnici Georgian Military Highway, neboli jedinou cestu přes veliký Kavkaz, spojující Tbilisi s ruským Vladikavkazem. Byť je tahle cesta vedena v souboru Nejpanoramatičtější cesty světa, tak horký bych to zase neviděl. Možná z okna klimatizovaného žigulíku, ale na kole??? Provoz na téhle lince je totiž natolik vytížený díky kamionům z Turecka, Arménie a spol., že Ruská strana nestaci v tom chaosu odbavovat a tak kamiony stojí v petikilometrovych kolonách i několik dni a čekají a čekají a čekají. A to co řidiči promeškali, snaží se dohnat zpátky pomoci nadpozemské rychlosti. A mezi tím vším se jim motá debil na blbým kole.
Ješte v Kazbegi si mě díky české vlajce – snadno čitelné na mém kole, odchytla parta super lidi z Česka, aby mi pověnovali své přebytky z oblasti žrádla. Já ty lidi prostě miluju.
No a pak už sem jen šetřil stoupání na nejvyšší bod celé cesty – Jvari Pass. Měl jsem dost času přemýšlet nad bolesti ve své pravé kulce. Pro ty co k tomu ješte nedošli- každy chlap má levou a pravou kulku. Ten kdo má ješte třetí kulku uprostřed, je maximálně Car, Kim-Čong-Il, Budha , případně Bruce Willis. No a já při jednom z kolopádů při přechodu hor spadnul přesně na pravou kulku. Prosté Cink! Můj řev v té chvíli zaplašil zvěř až po ruskou hranici a ruští pohraničníci dívali se bazlivě na oblohu, zda neletí dron z pekla. Zdálo se mi pohmatem, že cítím v prstech spíše kostku, než kulku. To jsou ale věci, které nevratite. Můj pes Andy měl taky jednu kulku. A měli jsme ho rádi. Byť měl díky tomuhle handicapu blíž spíše kočce. Budu bojovat o své místo na slunci i s kostkou v rozkroku!
Za Jvari passem se očekávaně vše zlomilo a cesta letěla dolů jako o život. Známá vyhlídka u města Guadauri mne přitáhla jako magnet, neboť okolí pod ni bylo dechberouci. Stejně tak i mozaika, která vyhlídku zdobila. Výjevy z gruzínské historie vypadaly nevábně a já si musel chtě-nechtě vzpomenout na film Pupendo. Možná i tato mozaika skrývá Poselství národům, případně jen sdělení pana Mozaiky, že ” Miluje Annu Szakadzešvilli z vedlejší dědiny”.
Vrásky mi při cestě do údolí přidávaly gruzínské lapače vody, alias mříže přes cestu Rozchod mezi železy nepobraly ani mé obři pláště a není nutno domýšlet, kolikrát tato místa uslyšela výkřiky typu ” kurva” ve všech cyklistických světových jazycích. Kurva, rána a ticho. Prodavači ovoce podél cest by se měli soustředit na tato místa u lapačů vody, neboť tady jim určitě každou chvíli někdo zastaví:)
Průměr sestupu do nížin po transkavkazské cestě se pohyboval nad 50 km/h a měl sem plná řiditka práce, když tu najednou slyším pískot v serpentinach. Bylo to přímo poblíž moji hlavy a vystrašilo mne to k smrti. Nebyla jediná šance k zastaveni, neboť auta se na mě lepila ze všech stran. No pískot nepřestaval a mě z toho málem slezly nehty. Nakonec jsem se musel opravdu upřímně zasmát sám sobě a zastavit si na jedno vychlazené pivo a cafe. Amálka mi totiž na cestu věnovala pištalku – prý proti medvědům, kterou jsem si připnul ležérně na batoh. No a vlivem vichru z jízdy dolů počala pištalka sama pískat. Kdybych se vymajznul, byl bych pravděpodobně první na světe, kdo si rozbil tlamu ze strachu z vlastní píšťalky! Život je někdy fakt, ale fakt srandovni;)
Těsně před večerním finišem jsem ješte narazil na báječný výjev matky přírody – soutok řek Aragví-bílé a černé. Něco podobného bývalo u nás na vesnici, když ješte nebyla kanalizace. Ale v tom neměla prsty příroda, ale paní Bartlová, která valila do pračky Savo.
Tak tak.
