Juta-Kazbegi

Měsíc oblizoval vrcholek masivu Chauki a bylo načase dojist další těstovinove vrtule s přísadou pravděpodobně liščího trusu. Nádobí jsem po tmě oplachnul v potoce, vyčůral, zastrčil a šel spát. Měla to byt romantická noc po náročném dni. Tu mě z usináni probudil záblesk. Cože? Přijeli fotografové a já mám neumité nohy?? Koně mi nervózně chodili kolem stanu a já vytušil, že žádný fotograf nepřijel.
Táta vždycky říkal, ze do kolika napočítam od blesku k hromu, tak daleko je bouřka. Na Kavkaze asi počítají jinak. Stačil jsem říct jen ” jedna” a na stan se mi vylila Orlická přehrada. Věci na kole jsem musel nechat napospas a zkoušel jsem zatáhnout roletu v hlavě. Spí se ale špatně, když vám vyhrává na nebesích Sepultura. Kolem třetí ranní jsem pro jistotu schoval vše do batohu, elektroniku zabalil do sáčku od těstovin a připravil se na dalekou plavbu.
Probudilo mne slunce v sedm ráno, koně se pásli v klidu před stanem, většina věci z brašen na kole promočená, ale bylo tak kouzelně, ze jsem došel bosky v trenkach k pasoucimu se Šemíkovi, abych ho pohladil po čumáku ” taky si se bál blbe, co??”
Ani sem nesnidal a vyrazil do údolí k osadě Kazbegi. Cesta byla po dešti v příšerném stavu, ale nejhorší vůbec, bylo vyjet z Juty. Chybí tu jakákoliv infrastruktura a ten kdo ma ve všem přednost se jmenuje kůň, kráva nebo prase. Místní si mě nevšímali, zato já si všímal jejich latrin, které si zavěsili nad potok, ve kterém jsem umyval včera večer nádobí. A taky chodníku k domu z pneumatik. Naštěstí tu nemají hospody, protože nevím, jak bych se jako místní bohatýr po takovém chodníku vracel domu.
Údolí řeky Juta bylo něco tak kouzelného, ze jej řadím mezi 13254362 nej v mém životě. Hned za pocit, kdy sem sáhnul poprvé na prsa svoji ženy. Do hlavní osady téhle planety-Kazbegi jsem dorazil po dvou hodinách a hned jsem věděl, ze tu zůstanu přes noc. Konečně horská turistická destinace. Navíc blízká hranice s Ruskem srazila ceny. Objednal jsem hostel, nechal se pohostit paní majitelovou, sundal z kola nepotrebne a vyrazil k tomu nejmagičtějšímu místu, které mne sem přivedlo – monasterii Georgeti. Čekalo mne šplhání do 2200 metru po něčem tak příšerném, ze tomu proste nebudu říkat cesta. Po Sadzele passu ale nebylo nic, co by mne mohlo zvyklat od záměru
Ovšem ouha! Člověk míní a pánbůh mění. Při cestě do oblak mi najednou v břiše zařehtalo, v zadku zachrochtalo a tělo vydalo signál prvního stupně nervozity. Kamarád Bobr vždycky říkal, ze jakmile se začne při tomhle ohlášeném příjezdu sračky potit-do tři minut má bláto ve slibech. Rad bych to poopravil, neboť k pocení ani dojit nemusí. Vyletěl jsem do prvního křoví a ze zadku mi valil lepší odvar Fontány de Trevi v Římě. Jediné co jsem měl na utřeni nebohé prdele, byla mapa regionu. Utřel jsem se tedy utreženou části Jižní Osetie-což jsou stejně okupanti a zasloužili si to. Z kola jsem našmatral flašku s vodou a počal si stříkanim čistit vše nedokonalé. Zachránil jsem se v poslední chvíli, ale k monasterii bylo ješte daleko. Když jsem se vydrapal nahoru, mělo to byt něco, co vyrazí dech, až člověk zkameni. No mě vyrazilo dech opětovné zaržáni v břichu. Uviděl jsem kadibudku a letěl přímo k ni. Zastavil jsem prvního člověka-Rusa-a poprosil o toaletní papír. Rus chvíli přemýšlel a pak mi věnoval staré faktury, ze mi prý přinesou více štěstí. A taky ze jo! Poprvé jsem si utřel prdel ruskou fakturou, až jsem cítil v řiti čísla . Byla možná od plynu, či co, ale ten pocit vítězství z mezinárodní rychlé spolupráce mě naplňoval.., či spíše vyprazdňoval.
Chrám Georgeti, na který jsem se těšil měsíce, tak zůstane ve stínu chramu, který jsem vystavěl já sám.
Bůh opatruj onoho Rusa. Byl to zajisté bohatýr!!!