Podnebí v provincii Guanacaste mne donutilo vysvléknout se na noc i z kůže a chlupy a vlasy uložit do skříňky. Vlastně je v noci stejně vedro jako ve dne, akorát někdo na chvilku zhasl. Moje spaní u řeky nebylo ani tak o divokých zvířatech, jako o divoké kytaře. Recepční hotelu si krátil pravděpodobně dlouhý čas hraním na elektrickou kytaru – což bych mohl přijmout s radostí. Bohužel bych jeho kapelu tipoval na nějaký název jako Brutall Morfosiss, protože několik hodin stále dokolečka přehrával hustě tvrdej riff a pak sólo, ze kterýho se mi kluntalo i peří ve spacáku.
Ráno jsem vytušil správně že to nebude až tak lehká cesta. Kamení střídalo šotolinu a naopak…a já to měl doklepat na cca padesát kilometrů. Krajina se rázně změnila na úrodnou rovinu plnou mokřadů a pastvin. Občas jsem prokodrcal osadou o třech domech, ale z toho poskakování sem ty domy ani neviděl. Většina lidí mne zdravila v domnění,že já zdravím je, ale to se mi jen na těch hrbolech třepala hlava. Po celou dobu jsem ani nebyl schopnej si jít káknout mimo cestu, protože představa, že zajdu do mokřad mi naháněla hrůzu a z odpovědi místních na slovo had vyplynulo, že jestli udělám krok z cesty tak to bude právě had kdo mi utře prdel. Zlatá česká úrodná půda a normální českej lesík!
Exotikou dne tak zůstává, že odtušil jsem že stojím u plantáže kakaa, což byla absolutní exotika a tak jsem praštil s kolem o zem a zašel do plantáže fotit. Bůh to asi chtěl, že mne tam načapala majitelka a když zjistila že dělám fotky kakaa pro Amálku do školy, rozhodla se mi dát kompletní výklad včetně představení výroby a sušení. Bylo to epochální a jak se den jevil zprvu nudně, tak tady to nabralo obrátky. Seděl sem v kuchyni, dostal oběd, čistě čerstvé kakao a čokoládu z kakaa jako suvenýr a jako bonus přátelství na který se nezapomíná … ostatně, ještě že sem do toho kakaovýho lesíka nešel hodit zmíněný bobek. Asi by ten den mel jiný rozměr:).
Udrncaný a uprančený jsem navečer dojel do vesnice La Parque u hranice s Nikaraguou a hned jsem vytušil, že sem zadřel třísku. Představa, že budu spát na hřišti ve stanu vzala za své, když na ono hřiště přijelo pět policejních aut, aby rozehnali dav který z onoho hřiště začal metat šutry na policajty. Vůbec nevím o co šlo. Pravděpodobně migrantská akce, ale ja z toho byl na divoko. Místní mi okamžitě sdělili ať venku nespím v žádném případě, já nevěděl kudy kam, tma spadla během pěti vteřin a policejní auta lítala sem a tam…Nakonec mi někdo poradil hotel pro řidiče. Neváhal sem ani vteřinu a za 20$ jsem si koupil prostou cimru, která ale měla výhodu. Mohl jsem se zamknout před tím, co bylo venku.
Ráno už mě v dešti čekal přejezd do jedné z největších přírodních rezervací světa – Caňo Negro. Obrovské mokřady a hlavně řeka Rio Frijo z tohohle místa dělají magnet pro milovníky ptactva z celého světa. Jen tahle laguna rozlišuje na 470 druhů ptáků, což až řeknu doma těm devíti vrabcům ze zahrady – nebudou věřit! Flora a fauna, kterou naháníte po cele Kostarice je tu k vidění v nejsyrovější podobě a já si dal rozkaz užít si tady den. Podél rozbité cesty do rezervace už číhali kajmani a veškerá havěť a jen umocňovali syrovost tohohle místa. Nakonec jsem si s radostí zaplatil tříhodinovou plavbu s průvodcem po řece Frijo a neměl jsem slov. Na pár kilometrech jsem viděl tolik zvířat, že budu muset po návratu zajet do ZOO Lešná abych jim řekl, ať raději zavřou. Byl jsem tím vším tak omámen, že jsem nakonec podlehl pokušení a zajel ještě hlouběji do rezervace abych v tomhle zvířecím světě přenocoval.
A tak teď ležím odkrytý ve stanu na břehu laguny, je černočerná tma a já mám zavřené oči, pivo v ruce, abych si vychutnal ten křik ptáků, šustění netopýrů, a jekot opic …. Děkuju bože že můžu být toho součástí.
