Costa Rica znamená v překladu Bohaté Pobřeží. Toho bohatství musí mít nasáčkovanýho asi opravdu hodně, protože si davá set&sakramentsky záležet, koho k sobě připustí. A když už, tak ho nechá vystresovat ve frontách, které jsou delší než celá tahle zem.
Po unuděným, bolavým, utrápeným 12ti hodinovým letu přistálo naše superletadlo konečně na placce mezi Karibikem a Pacifikem. Přistálo a zastavilo a čekalo. Prý se hledá místo na zaparkování. Což zabralo skoro hodinu. Pak přišla bomba v podobě imigračního oddělení a kontroly Covid Pasu. Další tři hodiny ve frontě. Až člověk konečně našel v záplavě zavazadel a chaosu svoje kolo a svoji bagáž – další fronta. Tentokrát na kontrolu zavazadel při východu z letiště. Když jsem pote konečně nasál kostarický ozón, už mě hnali do připraveného taxi a fajnově mi nedali prostor cokoliv vybírat či řešit. Policie a pořádková služba dávala jasně najevo, že tady se nelelkuje a musí to odsejpat! Ráz naráz byl jsem v taxi, dal jsem adresu na Rodriga Rodrigeze a vyrazili jsme. První co mě šokovalo byl dav kolem letiště. Všude auta, grilovaní, piknik pro pul Prahy, lidi na dekách.. ”tady je dnes nějaký festival” ptám se řidiče, “no no, je neděle a lidi se jezdí dívat jak přistávají letadla. Je to obrovský a zážitek a stará tradice. Něco jako kino..” No bravo, říkám si. Začínáme dobře.
Tím druhým co mi vzalo dech byla tma v šest večer. Napřed jsem myslel, že mám jen halucinace a že někdo otočil žárovkou, ale opak byl pravdou. Svítá v šest, zapadá v šest … a můžu být rád, že jsem rád. Tohle je klasika střední Ameriky.
Na Rodrigeze jsem sehnal kontakt pres službu Warmshowers. Na prosbu o ubytovaní po přiletu se ozval zcela nadšený a nabídl mi přespání gratis na dvě noci, včetně možnosti dát si kolo do cajku. Vyměnili jsme si pár zpráv v průběhu dvou týdnů… a teď jsem byl v taxíku na cestě k němu, 10 000 km od domova. Rodrigo se mi naposled ozval na zprávu z letiště, na kterou jen odepsal “cool, yeah”. Když taxikář zjistil, že o Rodrigovi nic nevím, že jedeme 40 km naslepo a že vlastně nevím, co bude když nic nebude – smál se a pronášel zdejší mantru, která místní lidi proslavila a kterou se zde i zdravi – PURA VIDA, neboli Čistý Život. Nejde jen o slovo. Je to postoj a pohled na všechno. Něco jako Neboj, vše bude v cajku…užívej si!
Zastavili jsme před domem. Já měl tepovku na max! Když vylezl chlápek a objal mě, bylo vyhráno. Ale byl to risk jako pjase!! Dostal jsem jídlo, pivo, sprchu a pokoj a ujištění, že vše je Pura Vida.
Druhý den jsem vytáhl kobylu z krabice a provětral ji společně s Rodrigem po městě. Rodrigo mi pomohl najit snad jediný obchod, kde jsem koupil plyn na vaření a odjel do práce. Já se pak proplétal tím středoamerickým barevným chaosem, nakoupil SIM kartu veru za babku, vyměnil milované dolary za místní Colones a nasával tempo v celkem nic neříkajícím městě.
Celý večer jsme pak s Rodrigem u piva řešili můj start a plány na cestu vytvořené z domova. U všeho se smál a tvrdil že je to nereálné. “zdejší hory, podnebí, stoupání a vlhko ti nic z toho nedovolí to je jako sebevražda” Vzal mi jednoduše vítr z plachet, ale moje plachetnice má ještě motor.., tak ho zkusím nastartovat.
Každopádně je šest ráno a moje cesta začíná. PURA VIDA
A
