Share this post on:

Jet leg je svinstvo. Jet leg je mrcha. Svět používá tenhle výraz pro přizpůsobení se těla na jiné časové pásmo. Jet leg zní cool, no já bych ten výraz počeštil na prosté “jsem na sračky z blbýho přeletu zeměgule”. Neboli už druhý den jdu spát v deset, ale už v jednu ráno jsem vzhůru a nezaberu, neboť můj mozek nepochopil, že jsme v jiném časovém pásmu a klidně si vstává krásně po česku – v sedm našeho času. Nezbývá mi než doufat, že se to co nevidět srovná  a Jet Leg si nechám zase na cestu domů. Každopádně by mě zajímalo, jestli tímhle trpěl třeba Kolumbus.

Díky Jetlegu jsem tedy slyšel Rodriga jak vstává v pět a jde si zaplavat na bazén a do posilovny. Já díky tomu mohl vstát v šest a jít se vykakat… a samozřejmě začít nabalovat kolo. Dal jsem po Rodrigově návratu na stůl café, vysmeknul mu hostitelskou poklonu, desetkrát ho objal, ubezpečil ho že vím kam a proč jedu a vyrazil jsem vstříc další kapitole života.

Dle Rodriga bych se měl při průjezdu městem vyhnout čtvrti  označenou na mapě jako Barrio XIII, Barrio XV a v podstatě bych měl jet pořád rychle. Pokud bych prý pocítil že šlapu rychle, ale přesto stojím – pak mi právě dokázali lidi z téhle čtvrti čmajznout kolo za živa. A tak jsem šlapal o sto šest.

Po dvou hodinách jsem se dostal do ouzkých, neboť město navazovalo na další a další město, tisíce aut, smrad a vedro. Prostě k uzoufání. Stačilo málo, abych pochopil, že v Kostarice asi nemají delší formu na stavbu mostu než dvacet metrů. Každá z cest jakmile měla překonat řeku se zničehonic prudce vrhla dolů do propasti k řece, aby se poté překlenula přes vodu a znovu vystřelila zpět nahoru se stoupáním snad 25%… A tak to šlo v tom vedru dokola a dokola a dokola. Naštěstí mne povzbuzovalo, že většina kolemjedoucích troubila na výraz, že jsem borec, akorát popeláři troubili na výraz ať už táhnu do hajzlu a nezavazím. Stavěl jsem v každém parku kvůli stínu, u každého obchodu kvůli vodě a stínu a pod každým stromem kvůli vodě, stínu a abych si zakurvoval. Tyhle zastávky mi navíc vynesly rozhovor s dvojníkem Boba Marleyho, s paní které jsem nechtěně drbnul do tašky, banán od prodavače banánů a cukr navíc v kavárně.

To nejhorší za celou dobu ale nebylo horko, nýbrž skutečnost, že po dobu 40 km jsem nenašel očima jediné místo pro postavení stanu. Veškerá půda byla privátní a obehnaná plotem, všechny domy hlídalo stádo kamer, brána a za ni ještě další brána. Žiletkový plot je tady pravděpodobně po prodeji narkotik nejžádanějším zbožím. S vědomím, že v šest je tma se moje srdeční arytmie z průseru zvyšovala. Nekompromisně sem bodnul prst do mapy a našel malou vesnici v horách s ikonou Hřiště. Tam nebo nikde! Cesta počala strmě stoupat přes kávové plantáže, které mi napověděly, že jen debil si dokáže do Kostariky přivézt z domova kafe vyrobené v Kostarice a Nikaraguii… jen debil! Zoufale jsem tlačil kolo očima do kopce až na pozici hřiště. Vše působilo idylicky, ale pro jistotu jsem zašel za klukama co si házeli na koš. Na moji otázku, zdali je šance na tomhle místě přespat mi dali mrazivou odpověď. NE!! Prý se hřiště zamyká přesně v šest. Chápali moji situaci, snažili se, chlácholili, ale řešení nenašli.  Před branou hřiště jsem tedy našel jediný malý kousek trávy a usednul s vědomím, že musím počkat do absolutní tmy a pak teprve řešit stan. Kluci nakonec přišli s nápadem, že zajdou za správcem hřiště a zeptají se jestli není možné mne tam zamknout. Nakonec se vrátili s ohromující informací! Správce si nedovolí o tom rozhodnout a tak prý zavolá ministrovi. Nekecám!! Řekli “Ministrovi“. Poprvé v životě měl ministr rozhodnout, kde budu či nebudu chrápat! Nakonec přišla stejně záporná odpověď a tak jsem kluky objal, poděkoval, postavil stan a sežral konzervu tuňáka s vědomím, že na tomhle místě to bude dneska o hubu. Po hodině mi někdo zaklepal na stan a já si říkal “tak už je to tady”…, ale opak! Stál tam jeden z oněch kluků Luis a s ním jeho rodiče. Přijeli si pro mě náklaďákem, prý je ve vesnici člověk u kterého můžu přespat v bezpečí na dvoře. A tak mi k mému zděšení naložili stan na korbu, já usednul na kolo a tmou jsme vyrazili za chlapíkem jménem José. Dali jsme v kuchyni všichni jídlo, jedno pivo, počastovali se klasickým Pura Vida a já byl z vývoje situace v nebi.

Jediným divnobodem v celém závěru  je fakt, že Jose přijal telefon že se po vesnici pohybují nějací dva borci a je dobře se mít na pozoru. A Jose bleskurychle vytáhnul ze skřině pistol s tlumičem, který sundal, vyšel ven a začal střilet do pralesa… pořádek prý musí být a střelby se bojí všichni. Byl jsem jako opařený, ale důležité je, ze José o mne jako hosta dbá a proto si nechal v zásobníku ještě šest ran..

Prostě Pura Vida jak sviňa!

Share this post on:
Avatar Pavel Kadlíček

Author: Pavel Kadlíček

6 Comments

  1. Avatar Pavel Kadlíček

    Luis Kendall

    Heeey! Is me in the photo with my parents 😀
    What a day, right? It was a nice pleasure to me and my parents meet and help you. Hopefully your adventure going well and enjoy this country, see you soon friend.

    PS: I think you wrote wrong my name but doesn´t matters hahaha . Is Luis and my friend was Brayan.

Leave a Comment

Your email address will not be published.