El Castillo-Trinadora-Bijagua

Bylo mi řečeno, že tam dál nic není. A když se mi při hledání místa na spaní oznámí, že tam dál nic není, tak počnu být nervózní, neb rád spím v přítomností lidí do kilometru. Otočil jsem tedy řidítka a zamířil do posledního puebla, kde jsem si dal pivo a shlédnul opakovačku zápasu Barcelona – Athletico Madrid s místníma. Důrazně jsem si hlídal, abych odhadl komu místní fandí, abych neudělal minelu a nedostal při špatném fandění po tlamě. Abych vše propojil, ustlal jsem si na místním hřišti u rohového praporku. Jelikož hřiště sousedilo s pralesem, bylo jasné, že se zvířata přijdou juknout na vetřelce. A tak se i stalo. Kolem druhé ranní mě ale probudilo silné zasyčení. Zavřel jsem oči a nevěnoval tomu pozornost, ale za půl hodiny mě to probudilo znovu v ještě silnější parádě. To už jsem popadnul nůž a čelovku , vylezl ze stanu a stál čelem proti lesu. Ti největší bitkaři mě učili, že mám stát proti nepříteli roznožmo, soustředěně a s přimhouřenýma hadíma očima. A tak jsem stál čelem k lesu a prdelka mi cvakala. Zalezl jsem do stanu a zvuk mě po půlhodině navštívil repete. Až poté jsem zjistil, že jsem obvinil neprávem zvířata i satana, neboť ten zvuk sem dával do frcu já sám vlastní hubou. Prostě sem upouštěl při chrápání vzduch z huby jako parovod. Myslím, že les byl ze mně vyplašenější víc než já z jeho!

Cesta kolem jezera byl absolutní majstrštyk. Překonával jsem brody, kopce a lesy, byl po celý den sám a z nádhery chtělo se mi křičet. Sup chladící si tělo a hlídající příjezd k vesnici Triandora byl excelentním zakončením super dne. Našel jsem si místo u vody, počkal až se setmí, postavil stan a vysvlékl se do naha pro večerní koupačku. Vše mělo být dokonalé. Při prvním kroku do vody mi ale zajely nohy až po kolena do černého bahna. Marjapano!! To není jezero? To je laguna? Stál jsem najednou jako nahatej idiot rozdělenej na čtyři části – černá, bílá, hnědá a růžovo spálená. Smrdím bahnem ještě teď.

Od rána jsem den poté překonával pohoří Sierra Morrena, což byla fajnová záležitost. V opuštěné vesnici Tierras jsem se optal místního chlapíka na jídlo a ten mě bafnul za ruku a šli jsme. Došli jsme skoro k poslednímu domku, zabušil na dveře a otevřela panímáma. Ukazoval na mě, máchal tlapama v lufte a opakoval gringo gringo. “Já nejsem sakra gringo! Jsem z Evropy!”.. ale to jim bylo jedno bo oni stejně neví čeho je Evropa hlavní město! A paní máma povídá 1000 colones a už mě cpe do baráku. Nakonec mi vytáhla ven křesílko a dala mi náramnou baštu s kávou za 30 korun. Celou dobu pak na mě zírala, včetně dětí, včetně všech,  co šli kolem plotu, pak přibrzdil i autobus a řidič na mě civěl … až mě na chvilku napadlo, jestli mi do toho žrádla nedala třeba projímadlo a dědina se nemůže dočkat až se poseru. Bylo to ale naprosto famózní jídlo a kdybych mohl, vezmu si do ešusu na cestu.

Dojel jsem do vesnice Bijagua a zaplatil jsem si hostel. Stojím ve sprše a užívám si teplé vody. Leze dolů i bahno z předchozího večera a konečně vidím svoje záda v zrcadle. Myslím že takovou barvu zad měl Ježíš, ale toho mrskali …

Ostatně, jaký je rozdíl mezi mrskáním a cyklomrskaním??

Žádny asi …