Sierra Nevada-Sierra de Baza

23.9
To bude noc. Šmarjá to bude noc. Možná se těším na ráno víc, jak kdy jindy. Ležím na stole v lesích pohoří Sierra de Baza, do civilizace úctihodně daleko, bez signálu, bez jídla a opět s proraženým předním kolem. Ale co mě děsí nejvíce je probíhající jelení říje. Jestli co nevidět neusnu, tak z toho ohluchnu… a z těch desítek svítících oči při svitu čelovky do lesa mě zase asi prcne ve vaječníku. Jestli se na mne včera ke stanu přišel podívat celý zástup kamzíků, tak dnes očekávám i krakonošovu sojku s koněm od Popelky.
Přitom den vypadal nevinně. Po otevření stanu jsem zjihnul nadherou ranního rozbřesku. Po kávě stačilo došlapat do 2300 metru a tupě čumět na zavřenou hospodu, která měla byt moji odměnou. Spustil jsem se tedy sešupem dolů. A že to byl sešup sakra, dyť sem šlapal nahoru dva dny! V první vesnici sem začal řešit sakra palčivý problém. Karta ve foťáku je plná a dvě náhradní, které vezu záhadně nefungují. Ve vesnici si mě předávali jako horkej brambor. Prý mi pomůže jedině Lorenzo. Ten jediný by mohl paměťovou kartu mít. No a když Lorenzo přišel, s pyskem nateklým tak, že nejspíš lízal med přímo z úlu, tak pronesl stroze: “no no, takovéhle věci mají jen ve velikých městech” Lorenzo na hrad!! Dal sem si tedy cafe a tak dlouho sem kartu cpal do foťáku až si řekla “tak dobrá teda, já to zkusím! Jak vidno, trpělivost se vyplácí .. jak říká Cimrman
Musel jsem přejet dvacetikilometrový předěl mezi pohořím Sierra Nevada a Sierra de Baza, plný obřích větrných turbín. Připadal jsem si jako v Arizoně. Malém bych z té krásy majznul na zem, kdybych nezjistil, ze nepadám z krásy světa, ale z píchlého kola. Lepit kolo v absolutní pustině je fakt k popukání.
Na mapě mi vysvitnul bod – rekreační areál, možnost kempingu. Zaměřil jsem se na ten bod, jako slepice na sopel. Dělilo mne patnáct kilometrů v pohoří bez lidí. A tak jsem jel a jel a čas ubíhal. Řev jelenů nabýval na síle ze všech stran, obrovské laně pobíhaly přes cestu, vábené tím rykem. Bylo to fascinující, jelení sex byl cítit za každým rohem. Začalo se stmívat a já měl do mého kempu ještě 5 kilometrů. Poslední čtyři kilometry mi to napálily do 2200 metrů a pak zlom a já skoro po tmě letěl po šotolině dolů cestou, když navigace zahlásila – omyl!! Zpět o 500m a do lesa. To je přeci blbost, to vzdávám, dyť je tma a tohle je o hubu… mrmlal sem si pod nos! Z posledních sil jsem to ale vydrápal a pak padal po kameni někam do neznáma. Dvakrát jsem spadl, rozsekl si nohu, s čelovkou hledal pěšinu a ta padala po kameni dal dolů a dolů… a najednou beng, šutr, bum, pád, noha od krve, přední kolo prázdný, protržený…. a tak jsem táhl skoro brečíce kolo až do tmavého hvozdu, kde byly rozesety stolky a voda a já si na jednom z nich okamžitě ustlal a po chvíli z mapy zjistil, že kdybych na oné cestě zůstal, tak jsem tu byl hned za druhou zatáčkou. Moje kamenitá zkurvená pěšina byla pouho pouhá zkratka.
Ostatně, konec reportu, jeleni jsou tady!