Za tu nabídku k prespani na posteli pod střechou v kulně ekofarmy Zaro,společně se psem a kočkou budu vděčný nadosmrti. Celou noc totiž lítaly blesky a hromy a ja se mohl jen v klidu točit kol dokola na posteli. Ráno sem dostal snídani a objetí a mohl sem tak z kraje medvědů padnout do slovinské doliny, odkud mělo začít me stoupání na kopec Stol do výšky 1300m. Slunce mi sice snad poprvé po ránu svítilo na cestu, ovšem hory byly do půl pasu zahaleny do mračen. Navíc mi chybělo jídlo a tak sem vystoupal do vesnice Bregenje, jakožto poslední záchrany pro nákup. Zavřeno! Napis na obchodě me posadil na zem a ja si dal deset minut na rozmysleni. Pustit se do puldenniho stoupání bez jídla, navíc do hor kam slunce ještě nedosáhlo? Nebo se spustit dolů, objet onu horu a navíc si koupit kebab? Kebab!! Tohle rozhodnutí zní lehce, ale budu z toho mít ještě týden v hlavě muka. Nerad volim kompromisy, kdyz sem došel tak blízko. Kurva fix!…A tak sem stočil kormidlo k řece Soča a vjel do Triglavskeho parku. Tahle část světa je proste největší skvost co sem za par let viděl. Ráj ráj ráj. Navíc momentálně bez turistu, což byl zlatý hřeb a a navic v teple a slunci Občas se přihnala krátká bouřka a ja přemýšlel, jak by mi v ni bylo tam na kopci -kdybych to nevzdal. Joj, jak je vidno-fakt me to sere:) Ale nad kopcem lamentovat nemusím, bo ten hlavní mne teprve čeká – Nejvyšší sedlo Slovinska-debilni kopec Vršič skoro k dvěma tisícům a na milion serpentin. A tak sem se ubytoval poprvé v kempu, jen kilometr od začátku stoupání k nebesům. Dal sem sprchu, sežral nudle a vytáhal si z těla klíšťata. Proste jako kocour…jako kocour:)
