Lecrín – Caňar

20.9 – Mezinárodní Den Tlačení Kola. Já bych to uzákonil. Budu li jednou prezident, tak tímhle začne moje období na hradě. Všem tajemníkům budu muset asi vysvětlovat, co že mne k tomu vede a tak jim barvitě vylíčím, že za celý svůj mrzký život jsem se kola nenatlačil v jednom dni tolik, jako 20.9 v kopcích Sierry Nevady. Připočítám li k tomu ještě dvakrát tlačení při kakání – jsem absolutní šampion a chci medaili velikosti talíře na pizzu!
A vše přitom začalo mile. Ráno v olivovém sadu mne probudil majitel a já, vědom si jejich útlocitnosti na svoji půdu, jsem se začal hned omlouvat a rychle balit. On jen řekl “klid, klid”.. a složil mi k nohám fíky, mandle, granátová jablka, pomeranč… a odjel. Líp to začít nemohlo.
Čekalo mne náročné stoupání po úbočí Sierra Nevady a vybral jsem k tomu jednu z farmářských cest… no potkal mne děda a říká “tudy je to lepší, budeš na své trase pod vrcholem co by dup”… a je to cesta pro kolo? Optal jsem se….”Sí, no problema” a usmál se jedním zubem. A tak jsem hned za zatáčkou začal tlačit až do 1300 metrů. Proklínal jsem to jednozubé hovado!! Kolikrát tu asi byl na kole? Magor stará!! Po hodině jsem tedy dosáhnul své vrcholové cesty, ale ta po pěti kilometrech začala prudce klesat dolů, do další vesnice, která byla stejně vysoko jako ta odkud sem ráno vyjížděl. Dyť sem mohl jet po normální cestě kruci kurva drát. Bylo to jen 7 kilometrů! A tak jsem si dal pivo a kafe na znamení vzteku, neboť etapa č.2 mne hnala opět pod vrchol. Po dvou hodinách byla už už vidět vesnice, no šotolinová cesta skončila na pozemku anglických hippies. Ti vylezli s peřím ve vlasech z domu a sdělili mi, že cesta se mění na pěšinu a musím sejít do údolí k řece a zase vystoupat nahoru. Cože? Po téhle stezce? Vždyť je to pro kozy! Ujdu to s kolem? ptám se… “Ty to zvládneš bratře, když už si došel žz sem. Ve vesnici budeš pěšky za 45 minut. Mír s tebou”
A tak jsem se do toho pustil. Potkal jsem i dědu se stádem koz, který si klepal na čelo. I jeho kozel si klepal na čelo, ale zpátky už to nešlo. Takže suma sumárum: Cesta mi zabrala tři hodiny bratře a jestli je podle tebe ty vyjebanej hippíku tohle cesta, na tahání kola, tak Hendrix neumřel ale žije s tvoji matkou!
Dorazil sem do vysněné vesnice ke kostelu, zcela na doraz. Na protest jsem si koupil pivo – pán mi prodal rovnou celý litr – a žahnul sem jej s chuti u kostela, přímo před farářem. Jen ať vidí nejvyšší svého mučedníka.
Čekala mne ještě etapa do třetí vesnice. Nesmíš udělat chybu Ťopane, dvakrát si se ptal, dvakrát ti odpověděl debil. Mysli!!! A tak jsem přisednul na lavičku ke třem dědouškům a vysvětlil sem jim odkud jedu a kam miřím. Spráskli ruce, kterak to prý musela být divočina… “no ano, byla…ale teď? Je ta cesta do další vesnice lepší? Je pro kolo? ukažte, jak je široká!! “Navzájem si roztahovali ruce, abych pochopil, ze můžu byt v klidu….
A tak spím někde v horách daleko od obou vesnic. Mám za sebou další tlačení po balvanech, nespočet vracení se, na milion zvolaných kurev a třicet celodenních kilometrů na tachometru.
Dědci, jestli já vás zítra potkám, tak vám rozhodím kyčle vašim čakanem!